Divadlo na Vinohradech vstupuje do nové sezony klasickým dramatem Gabriely Preissové Její pastorkyňa, které po celém světě proslavila stejnojmenná operní variace Leoše Janáčka. Tragickou postavu Kostelničky, která se kvůli své chráněnce dopustí nejtěžšího hříchu, ztvárňuje Dagmar Havlová.
„Kostelnička je postava až antických rozměrů, postava s širokým archetypálním zázemím,“ uvádí Dagmar Havlová o své nové divadelní roli a režisér vinohradského představení Martin Františák na adresu autorky dodává: „Preissová je beze sporu českou antikou.“ Rozměry silného klasického dramatu totiž Její pastorkyňa, tragický příběh z moravského Slovácka, naplňuje dokonale.
Hlavní úlohy ve hře, která patří k vrcholným dílům tuzemského divadelního realismu, jsou věnovány dvěma ženám: vdově Buryjovce přezdívané Kostelnička, jež obhospodařuje mlýn svých vnuků Števy a Lacy, a její mladé chráněnce (pastorkyni) Jenůfě, jíž okolnosti vženou mezi oba bratry. Prvnímu porodí nechtěné dítě, druhý ji žárlivě miluje a pořeže jí tvář. Aby Kostelnička budoucnost své milované schovanky zachránila, rozhodne se kvůli konvencím moravského venkova nemluvně utopit – a své svědomí tím obtěžká neúnosnou vinou.
Ostrost a temnota severských her
Vinohradská inscenace chce sledovat právě příběh neúprosných společenských norem, které vedou až ke kolektivní vině všech, kdo tragédii způsobili. „Její pastorkyňa v sobě má ledovou ostrost a temnotu Ibsenových her i čerstvost současných skandinávských her a témat, kterých se dotýká třeba skupina Dogma 95, Larse von Triera,“ dodává Františák.
Pro samotnou Dagmar Havlovou není Kostelnička prvním setkáním s dramaty kutnohorské rodačky a dramaturžky Národního divadla Preissové; v devadesátých letech mohla ztvárnit i její druhou velkou divadelní roli, tragickou postavu Evy krajčířky, která v závěru dramatu Gazdina roba nachází smrt ve vodách Dunaje.
„Gazdina roba byla moje milovaná postava,“ uvedla v průběhu generálek. „Když mi (ředitel divadla) Tomáš Töpfer řekl, že budu obsazená do Kostelničky, tak jsem se zprvu lekla, protože vidím upjatou a nepříjemnou ženu. Chtěla bych to hrát odlišným způsobem a víc se zaměřit na lásku k Jenůfě.“ Tu ztvárňuje začínající herečka Tereza Terberová.
Příběh, kterému nebylo přáno
Její pastorkyňa měla premiéru 9. listopadu 1890 v Národním divadle, očekávání, která vyvolal předchozí úspěch Gazdiny roby, ale u dobového publika nenaplnila – a opona se za ní naposledy zavřela už na konci téhož měsíce. Společnost totiž hru razantně odmítla; vadila jí nejenom vražda dítěte, ale i to, jakým způsobem si Preissová dovolila vypodobnit atmosféru venkova, a autorka po zdrcující kritice už nikdy nenašla odvahu se do dalšího velkého tématu pustit, naopak snažila se svůj záměr dovysvětlit.
O čtyřicet let později tak Její pastorkyňa vyšla i knižně. Beletristickou verzí slováckého dramatu se autorka snažila dodatečně vyvrátit někdejší námitky, že hanobí slovácký lid, a dokázat, že nekopíruje ani Tolstého ani Strindberga. V neposlední řadě pak reagovala na úspěch, který v té době už zaznamenávala opera, kterou podle Její pastorkyně složil Leoš Janáček.
Ani hudební verze věčného příběhu přitom nezaznamenala úspěšný vstup na česká jeviště; Národní divadlo v roce 1903 Janáčkovu průkopnickou operu (libreto zůstalo v pěveckých partech u prózy, opustilo verše) odmítlo. Roli tehdy sehrály estetické rozepře mezi autorem a šéfdirigentem Karlem Kovařovicem, a ve zlaté kapličce tak opera zazněla až v roce 1916 poté, co Janáček přistoupil na úpravy.
Dnes patří Její pastorkyňa (často uváděná pod názvem Jenůfa) spolu s Rusalkou a Prodanou nevěstou mezi nejoblíbenější česká díla světového operního repertoáru a samotné Národní divadlo ji v novém nastudování uvádí co dekádu. Původní dramatický text Gabriely Preissové se ovšem od roku 1890 pod Hynaisovu oponu až dosud nikdy nevrátil.
