Filmografie černošského režiséra a scenáristy Barryho Jenkinse není bohatá, ale svým minulým filmem na sebe strhl celosvětovou pozornost. Malý film o dospívání černošského kluka nazvaný Moonlight totiž loni triumfoval na Oscarech. Jeho nový film If Beale Street Could Talk tak byl velmi očekávaný a první reakce kritiků jsou pochvalné.
Snímek If Beale Street Could Talk je zasazený do sedmdesátých let, kdy v ulicích Harlemu sleduje milostný příběh devatenáctileté Tish a jejího snoubence přezdívaného Fonny. Znají se už od dětství a jejich společnému životu zdánlivě nestojí nic v cestě, dokud Fonny neskončí ve vězení. Navíc za zločin, který nespáchal. A ještě v době, kdy Tish čeká jejich dítě.
Film uvedený na filmovém festivalu v Torontu už stihla vidět řada kritiků a více než devadesát procent recenzí zatím vyznívá pozitivně. Podle Davida Edelsteina z New York Magazine režisér Jenkins upevnil svůj styl: nabízí opojnou romanci na povrchu a hyperrealistické zoufalství hned pod ním.
Leah Greenblattová z Entertainment Weekly míní, že v některých ohledech dílo méně vypadá jako film, ale spíš jako puntičkářská, přesně zrežírovaná divadelní hra. Podle ní je to dobový kousek, který ale překračuje rámec konkrétního místa a času a stává se alegorií. Alex Billington z webu First Showing pak ve zkratce napsal, že je to skvostný film, u kterého nechtěl, aby někdy skončil.
Jenkins se obejde bez známých herců
Zatímco se Jenkins při tvorbě opíral o knižní předlohu od Jamese Baldwina, spoléhat se nemohl na známé herecké tváře. Ústřední dvojici ztvárnili debutující KiKi Layneová a jen lehce známější Stephan James, který si v minulosti zahrál například slavného sportovce Jesseho Owense ve filmu Barva vítězství. I když Jenkins tvoří film hlavně s černošskými herci, našlo se místo i pro Diega Lunu, Eda Skreina nebo Pedra Pascala.
Pro Jenkinse jde o teprve o jeho třetí celovečerní film. Prvním byl deset let starý Lék na melancholii. Ten nevzbudil tolik pozornosti jako Moonlight, který do kin uvedl v roce 2016. Snímek se honosí oceněním pro nejlepší film jak ze Zlatých glóbů, tak i z Oscarů. Ročník, kdy Jenkinsův snímek zvítězil, byl přitom poznamenán ojedinělým fiaskem, kdy předávající obdržel špatnou obálku a jako nejlepší film byl vyhlášen La La Land, než se ukázalo, že Akademie ve skutečnosti vybrala Moonlight.
