Praha - Filmová a produkční společnost Febio vznikla na konci roku 1991. Po celá 90. léta udávala tón v dokumentární tvorbě. V této společnosti bylo natočeno přes 1 000 dokumentů, na kterých se podílelo více než 150 režisérů. Druhý program ČT v současné době připomíná v cyklu Inventura Febia jeho nejlepší a nejzajímavější díla. Zakladatel Febia Fero Fenič byl hostem pořadu Před půlnocí ČT24, kdy při příležitosti svého životního jubilea a také v rámci zahájení již 18. ročníku Febiofestu se v širších souvislostech zamýšlel nad přínosem Febia, nad rolí televize jako média i nad změnou společenských podmínek k tvorbě.
„Myslím si, že televize jako médium má ještě co nabídnout. Internet je přece jen stále na cestě hledání a zatím nenabízí třeba díla umělecká v takové míře jako televize. Když ta vznikla, říkalo se, že film je mrtvý. Nebyla to pravda a já si myslím, že takto to bude i s televizí, že její život bude ještě dlouhý. I když přirozeně nehraje takovou roli jako kdysi, kdy byla jakýmsi oficiálním tlampačem, byla jedním z mála informačních zdrojů pro občany, kteří dnes mají v tomto směru možnosti daleko širší. Ačkoli nejsem televizní teoretik, myslím si, že televize díky svému širokému záběru od informačních, naučných pořadů přes zábavné až po umělecké je jakýsi emocionální zdroj, jakým jiná média nejsou,“ upozornil v rozhovoru Fenič na změny, které postihly nejenom tvorbu, ale i média, která ji zprostředkovávají.
Filmař také vzpomněl dobu, kdy jeho firma, která před rokem oznámila pauzu ve výrobě, pracovala naplno. „Ohlížím se s velkou nostalgií. Ta doba byla hektická a neopakovatelná a vím, že se to nikdy nevrátí. Společnost se hodně změnila, zcyničtěla. Když vidím, jakých výsledků jsme dosáhli a vím za jakých podmínek, tak je mi jasné, že dnes už by to nebylo možné. Jsem přesvědčen, že ani tvůrci a režiséři by dnes takto nepracovali a ani témata nemají tu sílu zaujmout, jak to bylo dříve. Na druhou stranu cítím z těch našich věcí neobyčejnou svobodu, ve všem. Od té doby se všechno dost zkomplikovalo, i co se týče autorských práv nebo odvahy lidí. Uvědomuji si, že mnoho z těch věcí by dnes nemohlo vzniknout, za vším jsou právníci a snaha za každou cenu pojmenovat pravdu se pochopitelně vytrácí,“ uvažoval dokumentarista.
Fero Fenič dále upozornil na to, že se tzv. umělecký rukopis ze současné dokumentaristické práce vytratil. „Všechno se unifikovalo. I v dokumentu vznikají nyní série, kdy předobrazem je zahraniční úspěšný model. Cílem tvůrce je pak dodržování zadaných podmínek. Na začátku devadesátých let jsem se domníval, že to, čím můžeme přispět, je výroba autorských originálních výpovědí, proto jsme vždy zdůrazňovali, že to je subjektivní pohled konkrétní osoby. Obávám se, že dnes tomu už tomu tak není, ba spíš naopak, subjektivita autora je maximálně potlačovaná a všechno se skrývá za jakýsi vágní výraz vyváženosti.“
Přínos Febia vidí jeho zakladatel především v tom, že urputně až drze razil cestu autorskému dokumentu.
„Jako bagr jsme dokumentu razili cestu a je jedno, jestli po ní pak další lidi šli, nebo ne, ale tehdy jsme dokument zpřístupnili většinovému divákovi. Možná díky tomu dokument na televizních obrazovkách dodnes přežil v míře, která není obvyklá ani v jiných zemích.“
