Karlovy Vary - „Vkládat velké peníze do kinematografie ještě neznamená, že ji učiníme vynikající. Mělo by to být v souhře: intelekt, fantazie a talent tvůrců by se měly dočkat podpory ze strany státu, ale aby stát podporoval v každém případě jakýkoli projekt, to mi připadá opravdu zbytečné,“ říká Eva Zaoralová, žena, která ví o filmu opravdu hodně. Téměř dvacet let má důležité slovo při sestavování programu Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.
Karlovarský festival se na západě Čech koná právě v těchto dnech. I na něm se v rámci doprovodných debat mluvilo o financování české kinematografie, která by si podle mnohých zasloužila víc peněz a zároveň lepší pravidla pro jejich rozdělování.
Výjimkou nejsou samozřejmě ani názory, že by se filmaři bez finanční berličky od státu mohli obejít. Filmový průmysl ale není průmysl jako každý jiný, namítá Eva Zaoralová. „Uznalo se, že film je sice zboží, ale je současně záležitost umělecká. Je velmi obtížné si říct: každý si musí bojovat o svoji pozici na trhu. Mně připadá, že už teď je daleko více filmů, které míří i podpásově na diváka a které by nemusely vznikat, zejména ne se státní podporou. Ty si možná své místo na trhu vydobydou, ale třeba takový Michael Haneke by nemohl točit bez určité podpory,“ uvedla příklad rakouského režiséra, jenž si za své poslední dva snímky Bílá stuha (2009) a Láska (2012) odvezl z festivalu v Cannes Zlatou palmu. Lásku mimochodem promítají letos ve Varech.
Vkus diváků se proměňuje, uvědomuje si Zaoralová a při výběru snímků v programu karlovarského festialu se snaží prý mít ráda i ty, které neodpovídají tomu, co byla zvyklá vídat dříve. Akceptuje, že výběr soutěžních snímů se poté, co ji v pozici programové ředitelky vystřídal Karel Och, proměnil směrem k větší radikálnosti a mladšímu publiku. „Nejsou to vždy filmy mého srdce, ale považuji je za velmi zajímavé a oceňuji, že reagují na současnou světovou situaci, včetně hospodářské krize,“ podotkla. K „filmům jejího srdce“ patří třeba Felliniho Silnice, kterou festival uvede 5. července tak trochu jako dárek k jejím osmdesátinám.
S většinou filmů uváděných na festivalu se divák v běžné kinodistribuci nesetká. I proto, že mnozí návštěvníci kin očekávají především zábavu. „Požadavky většiny diváků se tak vystupňovaly, že dnes chtějí dobrodružné filmy i dobrodružné komedie, a obvykle je třeba je natáčet s velkým rozpočtem. Osobně si myslím, že řada filmů s menším rozpočtem je daleko přitažlivějších a intelektuálně zajímavějších než některé blockbustery,“ upozorňuje Zaoralová.
Jsou i filmy, včetně tuzemských, které si podle ní nezasloužily vzniknout, zvlášť ne s finančním přispěním státu. Na druhou stranu se nedomnívá, že produkce českých tvůrců má špatnou úroveň a nedosahuje na tituly ze zlatého fondu. České filmy, z nichž festival představuje ve zvláštní sekci ty natočené za uplynulé dva roky, se prý vždy setkávají s velkým zájmem.
Roste i zájem o karlovarský festival, jehož je Eva Zaoralová v současné době uměleckou poradkyní a který v polovině 90. let pomáhala křísit. „Míří na různý typ diváka. Své filmy si najdou cinefilové, ale také milovníci mainstreamu, i když my jsme se vždycky snažili, aby to nebyl takový ten útočný mainstream, sentimentální nebo vysloveně akční filmy. Vždycky jsme se snažili vybírat ze světové produkce to, co opravdu stojí za to, a ukázat to co nejširším vrstvám návštěvníků,“ vysvětluje Zaoralová, čím podle ní karlovarská přehlídka zaujme.
I když se filmem zabývá mnoho let, nejen ve vedení festivalu, ale také jako kritička, nikdy ji prý nenapadlo, že by si filmování vyzkoušela v praxi. „Za kameru bych se nikdy nechtěla postavit, protože sama cítím, kolik toho musí člověk umět a jakou musí mít odvahu a i trochu drzost, aby to udělal a věřil sám sobě. Musím říct, že o sobě celý život pochybuji, a tak bych asi těžko dokázala dávat povely, kterým by někdo věřil,“ domnívá se. O své lásce alespoň sepsala s publicistkou a kritičkou Alenou Prokopovou knihu pamětí. Svůj Život s filmem pořktila letos na festivalu.
