Pece v ostravských Dolních Vítkovicích se pro návštěvníky festivalu Colours of Ostrava na druhý den proměnily v realitu. Spalující vedro ubíjelo 39 tisíc fanoušků, ale i samotné kapely. Navzdory třicetistupňové výhni se ale na stageích vystřídali interpreti jak české, tak zahraniční produkce. Mezi nejočekávanější sety patřil ten švédského melancholika Josého Gonzáleze, britských rockerů Kasabian, jazzových experimentátorů The Cinematic Orchestra nebo současného „mazlíčka“ hudebních publicistů kytaristky St. Vincent.
Horko, horko, horko. Asi o tom se mimo muziky mluvilo v pátek nejvíc. Venkovní sprchy, fontánky a jiné kratochvíle podobného typu sice osvěžily, během pěti minut se ale člověk vrátil do ostravské saharské reality. První koncerty v podání Xindla X nebo folkařů Jelen tak vydrželi jen ti s azbestovou příměsí v pokožce. Přestože teplákový odpůrce „čecháčkismu“ nepředvedl nic překvapivého, český pokus o Mumford & Sons Jelen naproti tomu rozdováděl podstatnou část těch, kteří se dali všanc pekelnému žáru.
Akustika a jazz vs. elektrické kytary
První vydechnutí přišlo až se severským písničkářem Josém Gonzálezem, kterého Evropa hltá díky poslední desce Vestiges and Claws. Melancholik se sametovým hlasem zpočátku rozsáhlý dav neukočíroval; dokonce bylo víc slyšet povídání posluchačů než jeho skladby. Zpěvákovo citlivé rozjímání se hodí spíše do klubů (o čemž se tuzemské publikum mohlo přesvědčit už v březnu v pražském Lucerna Music Baru), nakonec ale přišel uklidňující západ slunce, který atmosféře dost pomohl. González začal z rukávu tahat rychlejší kousky i covery (např. Teardropod Massive Attack), a jakmile úsměvem zbořil svou kamennou masku, vyklubal se z jeho setu velice povedený koncert.
Hlavní stage patřila večer sebevědomým Kasabian. Zpěvák Tom Meighan je proslavený svými velkohubými výroky a namyšlenou prezentaci neodložil ani v Ostravě. To ale nemění nic na tom, že se v Británii musí pít zvláštní voda, po které z lidí vyrůstají skvělí muzikanti. Čtveřice sázela jednu pecku za druhou, tudíž repertoár znali i ti, kteří doposud tvrdili, že nevědí, co jsou zač. Živelné a energické vystoupení prořízlo vzduch elektrickými kytarami a svým výkonem formace podpořila zkazky o nejlepší současné britské skupině.
Rozjívenost publika však zcela zabili The Cinematic Orchestra. Jejich jazzové melancholie bylo přespříliš, nehledě na improvizace (jimiž jsou ostatně proslulí), jež by se hodily do vinného sklípku při bádání nad smyslem života a vůbec.
Kde si spravit chuť? Těžko říct, zdali se to povedlo na provokativní modernistce St. Vincent. Hudební kritika nad výkony téhle kytaristky přede blahem a korunovala ji nejlepší interpretkou loňského roku. Annie Erin Clarková působila sebejistě, sympaticky, neokoukaně a sexy. Ve své show neudělala chybu. Fakt, že umí hrábnout do strun, skládá si vlastní materiál a není jedna z dalších „vrtivých“ zpěvaček, hovoří v její prospěch. Ve své hudbě střídá nálady, což v momentech může znít jako sraz pouličních muzikantů, kteří se nemohou dohodnout, kdo se dostane ke slovu, a tak se navzájem zkoušejí a přebíjejí. St. Vincent je sice těžší sousto, neznamená ale, že špatné. Jestli padla do oka i fandům na Colours, nebylo snadné posoudit…
