"Jmenuji se Christine Lucasová. Je mi čtyřicet pět let a trpím totální ztrátou paměti. Občas mi přes den naskočí útržky z minulého života, ale když se ráno vzbudím, všechno je pryč. Před deseti lety se mě někdo pokusil zabít. Možná, že jednoho dne přijdu na to, kdo to byl. Někdy se mi zdá, že cítím jeho přerývaný dech. Někdy se mi zdá, jako by byl docela blízko…"
Ale možná to takhle zůstane po celý zbytek jejího beznadějně vyprázdněného a odcizeného života. Každé ráno se bude probouzet v bytě, který nezná (i když je polepen fotografiemi z její svatby), vedle neznámého empatického chlapíka, který jí trpělivě vysvětluje, že je její manžel Ben, jehož si vzala někdy před čtrnácti lety, a že ji pořád miluje a nikdy neopustí. Sotva si na tuhle představu přes den zvykne, přijde noc a spánek, který všechno resetuje. A tak stojí ráno nahá před zrcadlem v koupelně a znovu se ptá, kdo je, kde je, a co tu vlastně dělá s mužem, který již sedí unaveně na posteli a chystá se odpovědět na její pravidelné a stále stejně se opakující otázky.
Ale možná na ně pomůže nalézt odpověď videodeník, který si tajně vede podle pokynů lehce tajemného Dr. Nashe, s nímž jediným je jí dobře, a jenž pracuje na jejím vyléčení a probuzení traumatizované paměti. Možná jí něco napoví setkání se starou kamarádkou Claire – a možná začne stále méně věřit kydům, které do ní každé ráno pumpuje vzorný manžel Ben. A možná je tohle všechno hlavně temná obsedantní hra, kde číhá kdosi pěkně hnusný v přítmí a dělá všechno pro to, aby se definitivně zmocnil její trpící bytosti a zraněné duše. Když ale Chris dostane do rukou Benův dopis na rozloučenou, začnou se dít věci!
Na ztrátu paměti filmaři nezapomínají
Nositel slavného režisérského jména Rowan Joffe (táta Roland byl nominován na Oscara za Vražedná pole a Misii) natočil Dřív než půjdu spát jako temný, intimní a xenofobní psychothriller o tom, jaké je to, když se pohybujete v bludném kruhu, kde neustále ztrácíte paměť, nevíte pořádně, kdo jste a už vůbec netušíte, komu a čemu můžete věřit, protože nic není nakonec takové, jak to vypadá. To je na jedné straně obstojně zajímavá rozehrávka, na druhé straně pak nic zásadně tematicky objevného, neboť filmy, zabývající se ztrátou či nějakou poruchou paměti tady vždycky byly, jsou a budou.
A i když volně prolínají různými žánry, vycházejí v zásadě ze stejné premisy, totiž že ztráta paměti je blbý defekt, který dá každému pořádně zabrat. Připomeňme si tu třeba Harlinův Dlouhý polibek na dobrou noc, ve kterém se snaží zdánlivě obyčejná úča Geena Davisová nalézt svoji zapomenutou identitu, Verhoevenovu sci-fi Total Recall, kde se musí Arnold Schwarzenegger vyrovnat s tím, že se mu do paměti nabouraly implantované vzpomínky, Gondryho Věčný svit neposkvrněné mysli, líčící, co všechno Jimu Carreymu způsobil výmaz paměti, či Memento Christophera Nolana, které ukazuje, jak obtížné je se pomstít, když přijdete o krátkodobou paměť.
A to už vůbec nechci rozvádět, jakou roli hraje defekt paměti v Hitchcockově klasice Rozdvojená duše, kde to spolu prožívají Ingrid Bergmanová a Gregory Peck, jak se promítá do Bourneovy série a Kaurismäkiho Muže bez minulosti či jak se s náhlou amnézií potýká Juliette Binocheová v Životě té druhé (založené na poněkud obdobném schématu jako Joffeho opus).
Průměr s přívlastkem „slušný“
Joffeho tísnivý opus nepřináší do tohoto žánru nic nového, překvapujícího, nestandardního a neotřelého, nic, co tady už někdy někde nebylo, nic, co by nám vyvrátilo pocit, že jsme to už přece někdy někde viděli (čímž rozhodně nemám na mysli jen schéma romantické komedie s Adamem Sandlerem a Drew Barrymoreovou 50x a stále poprvé). Dřív než půjdu spát nabízí slušný vizuál s bílým domem v rozlehlé zahradě a studenými exteriérovými kulisami, kterými nás provází spíše odtažitá kamera Bena Davise, navozující dusnou atmosféru, jež rámuje čekání na finální osudový zvrat, k němuž rozhodně musí dojít. Tempo se tu stupňuje zvolna, spíše osudově nežli akčně a dynamicky a finální očekávaný boj o život působí spíše jako splněná povinnost relativně klidné žánrovky, která chce dát to, co se od ní žádá, ale ani o chlup víc.
Angličan S. J. Watson, který v roce 2011 tímhle románem debutoval, měl kliku, že knížka padla do oka zkušenému producentovi Ridleymu Scottovi a smůlu, že z ní režisér Rowan Joffe nedokázal vymáčknout její reálný filmový potenciál. A to navzdory silnému hereckému triu, tvořeném možná až příliš monotónně vydřenou Nicole Kidmanovou, která dělá všechno pro to, aby se našla, a v mysteriózním thrillerovém žánru má natrénováno (viz Ti druzí), elegantním Colinem Firthem, jenž je sice schopný zahrát (téměř) cokoli, ale záporácká parketa rozhodně není jeho šálek kávy, a charismatickým Markem Strongem, který je možná nejtajemnější figurou, ale zrovna moc prostoru nedostává. Nicméně jestliže k hodnocení průměr je možné připojit přívlastek slušný, pak je to především jejich zásluha.
To, co je třeba přičíst Joffemu k dobru, je jeho snaha podstrkovat nám řadu nezřídka zavádějících indicií, které nutí k průběžnému vyhodnocování, ale jejichž úkolem je hlavně nás zmást. Nemějme mu to za zlé, neboť v téhle story, kde nikomu nemůžete nic věřit, jsou vlastně všichni podezřelí, a protože jich zase není tak moc, je třeba trochu zkomplikovat šanci, že se příliš brzy a příliš jednoduše strefíme do správného zloducha.
V rámci závěrečného „úklidu“ se pak všechno vysvětlí, na všechny otázky odpoví, ti, co se ztratili, se najdou, stejně jako paměť, která se Chris zřejmě pomalu vrací. Zato vy můžete na tenhle průměrný psychothriller, který vás příliš nevzruší, ale ani pronikavě neurazí, rychle zapomenout. A nemusíte, tak jako ona, čekat až do rána.
BEFORE I GO TO SLEEP / DŘÍV NEŽ PŮJDU SPÁT. USA/Velká Británie/Francie/Švédsko 2014, 92min., české titulky, přístupný, 2D. Režie a scénář: Rowan Joffe (podle stejnojmenného románu S. J. Watsona). Kamera: Ben Davis. Hudba: Ed Shearmur. Hrají: Nicole Kidmanová (Christine Lucasová), Colin Firth (Ben Lucas), Mark Strong (Dr. Nash), Anne-Marie Duffová (Claire), Dean-Charles Chapman (Adam). V kinech od 18. září 2014.
