Česko-německé vztahy v našem „Gottlandu“, svérázné osobnosti severočeské i pražské, výpravy do koutů, kde to vře i kde se zastavil čas, či pohled na zelené – politiky i zakázané rostliny, nabídnou české dokumenty, které by měly být uvedeny do konce roku 2011 a v tom následujícím. Natáčeli je nejen dokumentaristé, do tohoto žánru si odskočil i režisér hraných filmů Vladimír Michálek nebo umělecká skupina Rafani, která má sice k videu blízko, ovšem dosud jen v rámci výtvarného umění. Desítku vybraných snímků v týdnu představil Institut dokumentárního filmu a České filmové centrum.
Život poblíž hranic, ať už jazykových, kulturních, nebo geografických, je téma, které dlouhodobě zajímá režiséra Petra Zacha, Rakušana žijícího v Berlíně. V současné době dokončuje dokumentární road movie odehrávající se podél slovinských hranic a pracuje na dokumentu Česká vesnice o vztazích na česko-německém pohraničí.
„Petr Zach se snaží najít nepochopené, špatně pochopené nebo úplně cizí v česko-německém soužití,“ vysvětlila producentka Jarmila Poláková. Česká vesnice totiž vyjadřuje pro Němce něco neznámého a nepochopitelného – stejně jako pro Čechy španělská pro Španěly čínská a pro Angličany řecká nebo holandská.
Do dějin česko-německých vtahů nahlíží také film Kytlice, Zimmer frei. Dokument je absolventským snímkem Rozálie Kohoutové (mimochodem dcery spisovatelky Ireny Obermannové), jejíž rodina v Kytlici, malé obci v bývalých Sudetech, v 50. letech koupila za tři tisíce korun jednu z chalup po odsunutých Němcích. Během natáčení se Kohoutová setkala s původními majiteli nejen jejich domu.
Zajímavý pohled na Čechy a jejich historii přinesl před dvěma roky bestseller Gottland Mariusze Szczygieła, autora z další sousední země – Polska. Po knižním úspěchu se dočkal i divadelních adaptací a ujali se ho i filmaři, konkrétně studenti dokumentaristiky z FAMU (mezi nimi i už zmíněná Rozálie Kohoutová).
- Gottland zdroj: Institu dokumentárního filmu
- Kytlice, Zimmer frei zdroj: Institut dokumentárního filmu
„Sedm studentů dokumentaristiky FAMU si vybralo z knihy sedm příběhů, které rámují dvacáté století. Zpracovali je většinou dokumentárně, ale někteří je pojali i jako animaci,“ uvedl k projektu producent Tomáš Hrubý. Filmové eseje, „popisující českou národní historii z perspektivy toho, kdo nevyhrál“, začínají Tomášem Baťou a končí Zdeňkem Adamcem, který se v roce 2003 upálil na Václavském náměstí. V dopise na rozloučenou se hlásil k Janu Palachovi a Janu Zajícovi.
Svůj samostatný snímek chystá kromě Kohoutové ještě jeden ze sedmi režisérů Gottlandu. Petr Hátle se rozhodl vydat za skutečnými lidmi a jejich příběhy skrytými za amatérskými videy pořízenými během tzv. Arabského jara. V dokumentární road movie chce zachytit Digital Prints of a Revolution, jak zní název filmu.
Cestu do Egypta, Sýrie nebo Bahrajnu má Hátle ale teprve před sebou. V každé zemi si vybral jednoho člověka, jenž své video o nepokojích umístil na internet. „Jak internet ovlivňuje svět, je klišé, který všichni známe, přesto jsme ještě neviděli dokument, který by se tím zabýval a který by ukazoval revoluci srovnatelnou s tím, co se dělo v 50. a 60. letech s televizí. Způsob sdělování věcí i internetoví tvůrci, kteří se stávají mediálními hvězdami, a způsob šíření informace je úplně jiný,“ poznamenává producent Tomáš Hrubý k ne-příběhové úrovni dokumentu.
Do zahraničí se s kamerou vydal i režisér Šimon Špidla, ovšem do koutů ještě mnohem více odlehlých. Do krajin permafrostu a polárních bažin, kde jen prázdné baráky lágrů a zbytky kolejí připomínají trať, kterou tu nechával zbudovat Stalin.
"Mrtvá trať je filmem o stavbě velmi absurdní železnice za polárním kruhem. Stalin o jejím zahájení rozhodl v podstatě pouhou čárou do mapy a řekl: Tady. Rozhodl tak o osudech několika desítek tisíců lidí, kteří tam byli nuceni pracovat jako vězni gulagu. Protože stavba opravdu neměla opravdu žádný ani hospodářský, ani strategický, ani politický význam, po Stalinově smrti byla takřka hned zastavena," představil snímek režisér.
Mrtvá trať je pomalu zanikajícím svědectvím o zvůli režimu, té se dotýká i dokument Eugéniové Pavla Štingla. Po historické látce spojené s druhou světovou válkou nesáhl ve svém nejnovějším počinu poprvé – na kontě má například snímky Ghetto jménem Baluty (nominace na Českého lva), Šil jsem u Kubiše a mimo jiné je i jedním z režisérů cyklu Heydrich – konečné řešení, který právě vysílá Česká televize.
- Digital Prints of a Revolution zdroj: Institut dokumentárního filmu
- Eugeniové zdroj: Institu dokumentárního filmu
Dokument Eugeniové, jak z názvu nakonec vyplývá, se zabývá eugenikou, naukou, která byla kdysi učenci označována za něco více než vynález kola. Měla spasit lidstvo před vážnými genetickými zátěžemi, nacistická ideologie ji ale využila pro selektivní kritéria dokonalého národa příští tisícileté říše.
„Eugenika tak, jak my se ji pokoušíme ukázat, je mesiášský pocit, že můžeme zušlechtit lidstvo. Je o odvaze lidí, ale také o zbabělosti. Tento snímek má také odkaz nadčasový, současný: je o zneužitelnosti vědy,“ podotkl ke svému snímku Štingl. Součástí filmu jsou animované kompozice archivních materiálů, které vytvořil Zdeněk Durdil, a literární komentář spisovatele Patrika Ouředníka. Vychází především z jeho Europeany, „stručných dějin dvacátého věku“.
Ani dvě následující témata dokumentárních snímků nemusí být každému po chuti. Obě mají své (často dost vyhraněné) zastánce i odpůrce. Rok konopí je pokusem zachytit problematiku (vy)užití této rostliny z více úhlů. Protagonisty jsou vědec, aktivista, pacienti s rakovinou nebo roztroušené sklerózou, politici i policisté. „Rozhodně jsme nechtěli propagovat jakýsi všelék, snažíme se na problém nahlížet z různých stran,“ potvrdil režisér Petr Slabý.
- Rok konopí zdroj: Institut dokumentárního filmu
- Zelení aneb Příběhy stranického života zdroj: Institut dokumentárního filmu
To absolventský dokument Daniely Matějkové Zelení aneb Příběhy ze stranického života je pohledem na jednu stranu. Autorka se zároveň v politickém dění sama angažovala. „V roce 2002 jsem se spolu s řadou svých přátel rozhodla k nelehkému úkolu vstoupit do Strany zelených a pokusit se ji nějakým způsobem oživit a reformovat. Zároveň jsem se rozhodla brát na jednání kameru a děj sledovat,“ vysvětlila, jak materiál ke svému snímku získala.
A na závěr desítky chystaných dokumentů nechávám dva snímky od tvůrců, kteří sice zkušenosti s natáčením mají, ani v jednom případě ale z dokumentární tvorby. Režisér Vladimír Michálek (Zapomenuté světlo, Je třeba zabít Sekala, Babí léto, O rodičích a dětech) si natočil dokument, jak – podle svých slov – sám chtěl, a s těmi, se kterými chtěl. Koneckonců jeho počin je o lidech, „kteří tvoří naprosto svobodně, nikoli na objednávku“.
Oba žijí v severních Čechách, kraji, který není Michálkovi lhostejný. „Vím tam o bezvadných lidech. Jeden z nich je hudebník Xavier Baumaxa z Litvínova a jeho kamarád, ukrajinský básník Em Rudenko,“ prozradil režisér o svém filmu nazvaném Em a on.
Michálek se brání označovat svůj snímek za dokument, založen je prý spíše na asociacích. Ani umělecká slupina Rafani svůj film 31 konců / 31 začátků za dokument nepovažuje, mluví o něm jako o traktátu. Je také založen na určitých tezích přiřazených k 31 fragmentům, které dohromady vytvářejí metaforu města, konkrétně Prahy. Každý z těchto fragmentů má své představitele (osobností ovšem ve filmu vystupuje 21), například rappera a výtvarníka Vladimira 518, filmaře Marka Thera, spisovatele Michala Viewegha…. Dokument (filmový traktát) je prý pro Rafany kontinuálním pokračováním jejich tvorby, v níž před více než čtyřmi lety opustili práci s textem a automaticky se dostali k videu.
Letos již bylo uvedeno v kinech deset českých dokumentárních filmů, další čtyři by měly mít ještě do konce rok premiéru. I v roce 2010 se promítalo 14 dokumentů. Největší návštěvnost za období od září 2010 do září 2011 měl dokument Matěje Mináče Nickyho rodina (32 792 diváků). Druhou příčku obsadily Ležáky 42 (6 815 diváků) a třetí Vše pro dobro světa a Nošovic (5 780 diváků).
