Divadlo Semafor patří mezi mimořádné stálice české kulturní scény. Díky originalitě tvorby dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr, jejichž mnohé písně se staly evergreeny, se scéna proměnila v legendu, zároveň však divadlo nemělo za minulého režimu na růžích ustláno a často se muselo stěhovat. Na jeho jevišti se v průběhu let vystřídaly hvězdy jako Pavel Bobek, Waldemar Matuška, Karel Gott, Eva Pilarová nebo Hana Zagorová.
„Malé divadlo velké významem. Je výjimečné autorstvím Jiřího Suchého, Jiřího Šlitra nebo Ferdinanda Havlíka. Sešla se tam řada skvělých osobností, jenom co já jsem poznala za těch svých padesát let působení v Divadle Semafor, včetně Jana Wericha,“ vzpomíná Jitka Molavcová, která byla hostem pořadu Události, komentáře.
Všechny osobnosti na scéně Semaforu podle Molavcové spojuje především „smysl pro humor, pracovitost, nadšení pro věc a lásku, protože bez lásky nelze hrát divadlo, jak praví klasik.“
Snaživý ochotník
„K smíchu toto představení trochu je a trochu není,“ znělo předposlední říjnový den roku 1959 z prken nového divadla, tehdy ještě v podzemním sále Ženských domovů v pražské ulici Ve Smečkách. První představení se jmenovalo Člověk z půdy. „Byl jsem snaživý ochotník, který se vedral mezi takové profesionály, jako byli Waldemar Matuška, Pavlína Filipovská, František Filipovský či Miloš Kopecký,“ vzpomíná Jiří Suchý.
Za vznik Semaforu může podle něj Jiří Šlitr. „Vrátil se z výstavy Expo 58 v době, kdy jsem pohořel v Divadle Na Zábradlí, a přesvědčil mě. Tenkrát jsem si totiž řekl, že divadlo už nikdy,“ vypráví. U začátků divadla stála skupina mladých, převážně amatérských herců a zpěváků, loutkářů, hudebníků, výtvarníků a redaktorů.
V duchu svého názvu, který představuje akronym slov „sedm malých forem,“ se divadlo snažilo v prvních dvou sezonách obsáhnout více žánrů, tedy hudební komedii, poezii, jazz, film, výtvarné umění, tanec a loutky.
Semafor se vyprofiloval především jako autorské divadlo dvojice Suchý a Šlitr. Jejich moderní písně měly originální texty v duchu nonsensové poezie a nesly se na vlnách „amerických“ rytmů, tedy jazzu, rokenrolu a blues.
Střet s cenzurou
Jejich tvorba podnítila vznik divadel malých forem po celé republice, ale také tvrdé odsudky kritiky. Útoky vyvrcholily po premiéře detektivky Taková ztráta krve z roku 1960, která byla jako příliš „černá“ komedie zakázána a na jevišti se objevila až po přepracování.
Na konci druhé sezony přišel Semafor o sál v ulici Ve Smečkách a následovala více než roční anabáze po třinácti různých místech mimo pražské centrum, během níž divadlo stále uvádělo nová pásma písniček, například Zuzana je zase sama doma, kde hráli a zpívali Zuzana Stivínová, Waldemar Matuška, Eva Pilarová nebo Hana Hegerová.
Kvůli kočovné existenci odešly ze souboru pěvecké hvězdy Matuška, Pilarová a Karel Štědrý do existenčně jistějšího Rokoka. Nahradili je Pavel Bobek, Milan Drobný, Karel Gott, Eva Olmerová, Naďa Urbánková, Miluše Voborníková či Hana Zagorová. Repertoár doplňovaly v šedesátých letech autorské pořady Miroslava Horníčka a později tu působila také skupina Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna.
Největší úspěch zaznamenala dvojice Suchý a Šlitr v kabaretním pásmu Jonáš a tingl-tangl. Postavy dvou jevištních kumpánů, vzpomínajících na smyšleného kabaretiéra Jonáše, básnicky evokovaly zašlou slávu šantánů, kabaretů a music-hallů. Byl to i návrat ke slovnímu klaunství dvojice Voskovec a Werich. A jejich kabaretně laděné písně se staly okamžitě hity, třeba Tulipán, Zlá neděle, Klementajn.
Kritické výhrady vůči tvůrcům vystřídaly superlativy, často z pera týchž recenzentů. Semafor získal stálé působiště v podzemním sále v pasáži Alfa, odkud odešlo divadlo Loutka.
Jiří Suchý má šťastnou povahu, je to bojovník, říká Jitka Molavcová
Zlatou éru šedesátých let ukončila Šlitrova smrt na Vánoce roku 1969. Suchý prý v té době uvažoval, že divadlo zavře. Navíc propukla normalizace, Suchému zakázali Semafor řídit a divadlu byla nakrátko zastavena činnost.
„Jiří Suchý má šťastnou povahu, on je bojovník, takže když se přihodilo něco vážnějšího, tak si zamnul ruce a s velkou chutí se pustil do boje, do další hry a další práce a zase objevoval nové mladé lidi, to je jako koloběh vody v přírodě. On dovedl a dodnes dovede bojovat,“ říká Molavcová.
V roli parťáka Suchého nahradila časem Jiřího Šlitra právě ona. „Jitku jsme o několik let později angažovali jako šansoniérku, protože její komický talent byl zpočátku skryt. Když jsme ho odkryli, napsal jsem pro ni roli Žofie Melicharové, v níž už to rozbalila naplno,“ vzpomíná Suchý.
Úspěch se do Semaforu vrátil v roce 1972 s pásmem Kytice, které se stalo jeho nejvíce reprízovaným představením, uváděným dodnes. Nepřízeň režimu ale slavnou scénu stíhala pořád.
Děti, studenti, stařenky, prostě národ
Další těžké okamžiky divadla přišly po změně režimu. Prostory v pasáži Alfa mu odebrala privatizace, podle Suchého se pak hrálo „všude, kde nás nechali, celkem ve čtrnácti divadlech v jejich volných dnech.“
A v roce 2002 jim zase divadlo, které tehdy sídlilo v suterénu Hudebního divadla Karlín, odebrala rozvodněná Vltava. „Tenkrát se nad námi slitoval tehdejší ministr kultury Pavel Dostál blahé paměti a propůjčil nám nádhernou konírnu v Nostickém paláci. Nechal ji pro nás upravit jako prozatímní divadlo,“ říká Suchý.
V průběhu let tak scéna vystřídala téměř tři desítky adres, aby nakonec před 14 lety zakotvila v pražských Dejvicích, kde hraje dodnes. V sále se přitom mísí všechny generace diváků. „V hledišti jsou děti, studenti, mládež, dříve narození, stařenky, prostě národ,“ těší Jitku Molavcovou.
