Karlov, nádherná pražská, naštěstí turistickým průmyslem neobjevená a posléze po postupném vystěhování obyvatel v oblasti severojižní magistrály vlastně tak trochu opuštěná čtvrť, nabízí kouzelná místa, většině Pražanů patrně málo známá, přestože fungují v takřka nezměněné podobě už od čtrnáctého století.
Od maličké apolinářské čtvrti s bývalými vinicemi a lékárenskými zahradami přes areály nejrůznějších nemocnic, často s krásnými volně přístupnými parky, po samotné karlovské návrší, oblasti Na Slupi, kouzelný vysokoškolský Albertov, nejstarší pražské městské hradby, středověké zahrady, tři původní kláštery, úžasné výhledy, zahrady na Folimance, Ztracenku, zajímavé kostelní stavby… A to vše doprovázeno nečekanými a nezvyklými panoramaty, utajenými malými hospůdkami, sportovišti…
Ještě do sedmdesátých let tam jezdívala tramvaj, dnes je většina prostor přístupná jen pěšky. Což může samozřejmě být bráno jako klad, který omezuje dryáčnické zneužití místa. Toho si jistě byla vědoma i radnice Prahy 2, která před dvěma lety dokončila renovaci středověké zahrady Ztracenka (funkční od roku 1450), která sehrála ve druhé polovině tisíciletí nejednu roli. Byla samozřejmě i vinicí, procházkovou a výhledovou galerií, posléze tajemným hustým parkem, dětským rájem, hostila dřevěné stavby loutkového divadla, výletní restaurace, malé tělocvičny DTJ. Byla skryta pod mnohasetletými rozložitými stromy, nabízela kouzelná neprostupná houští, bylo to místo prvních milostných zkušeností i dětského řádění v tajuplném a přitom přívětivém světě. Vypadala stovky let naprosto nedotčeně.
Nakonec se povedla jedna z možných variant – dnes tam najdeme sice kouzelnou, ale maloburžoazní zahradu, ušitou na míru (sice náhodnému) uvážlivému a vyrovnanému návštěvníkovi, kterému nabízí dlážděné cestičky, loubíčka, lavičky, krásný výhled, ale také pařezy prastarých, prý nemocných stromů. Z kouzelné tajuplné středověké zahrady se stala kouzelná nabobská záležitost podivné bezpohlavní tváře. Budiž, vystřídáno, požehnáno, pochváleno, vyprázdněno…
Na druhé straně, za ještě stále trochu záhadnou zdí se skrývá středověký bastion XXXI U Božích muk, zajímavá stavba propojující původní gotické hradby s barokní pražskou fortifikací. Ten byl značným nákladem Prahou 2 opraven, byla zkultivována jakási náhorní výšková terasa snad s nejkrásnějším pražským výhledem a vybudována zajímavá budova, dnes hostící poměrně drahou elegantní restauraci.
Pamatujete si úžasnou milostnou scénu z filmu Titanic, kdy ústřední dvojice, ztělesněná Leonardem Di Capriem a Kate Winsletovou, stojí na přídi oné tragické lodi, ovívána větrem a řítící se (nevědouc) vpřed k vlastní zkáze? Po většinu večerů vane na bastionu podobný vítr, postavíte-li se na jeho špičku a počkáte do začátku stmívání, rozzáří se po vaší levé ruce takřka na omak blízká hmota Vyšehradu i s chrámem, před vámi nad blikajícími loděmi na Vltavě bude čnít mohutný Petřín se svými cestičkami a rozzářenou stavbou strahovského stadionu, napravo v dáli pak osvětlené panorama Pražského hradu a opět co nejblíže po pravé ruce kostel sv. Apolináře i mohutné budovy karlovských vědeckých institucí. Zážitek, který můžete pocítit v celé Evropě, je zde.
Obnovený nádherný genius loci, za který musíme být Praze 2 vděčni. Ne již za možná dost podivné pokračování. Na vysoko položené travnaté terase čeká několik laviček, za nimi pak obrovské čelné skleněné okno oné výběrové restaurace. To vše je svým způsobem v pořádku, i když normální zákazník sejde o dvě stě metrů níže a pod bastionem navštíví nejen historický kuželník, ale také rázovitou lidovou hospůdku, která je zejména v létě jednou z nejpůvabnějších pozůstatků poloviny minulého století se vším, co k té rozporuplné době patřilo. To vše lze spáchat doslova za několik korun.
Vraťme se však zpět – k bastionu. Ten, kdo se seznámil s projektem kulturního snílka, který své sny realizuje – narazí-li na kompetentní partnery –, organizátora, ale také úspěšného galeristy a koncertního promotéra Ivo Slavíka a na něj napojených odborníků, současný stav lehce zpochybní. Ve chvílích výběrových řízení a rozhodování navrhoval orgánům Prahy 2, aby bylo výběrové řízení na v podstatě tuctovou hospodu zrušeno a vypsáno nové, které by zohledňovalo kvalitu rekonstrukce, architektonického řešení a potenciál místa.
Zde se počítalo se zajímavým využitím dnešních restauračních prostor (kino náročného diváka, spojené s literární kavárnou, místem pro seniorské programy a pro nejrůznější kulturní workshopy), ale zejména onoho venkovního prostoru pro škálu prezentací současné sochařské tvorby, navázané na mezinárodní soutěže, pobytové workshopy a podobně. Jen ten, kdo si místo projde, pochopí, na co doposud Praha 2 rezignovala, i když podle našeho názoru není problém řadu oněch projektů dodatečně realizovat. Živé kulturní centrum pro správné nadšence a možná i okouzlené publikum je vždy více a ozdobí Karlov zcela jinak než prázdná a nedostupná, byť elegantní restaurační produkce. Možná že to v budoucnu vše chyba nebude, pokud se pohled radnice lehce poposune. Jedno je jisté – kouzelný bastion dostává jednoznačně za svoji obnovu jedničku, za využití však bezesporu pětku!
