Mezi zemí, nebem a peklem se odehrává rodinná inscenace, kterou jako novinku uvádí pražské Divadlo v Dlouhé. Hra Nebe–peklo je svérázně humorným příběhem o tom, jak se děti vyrovnávají se smrtí svých rodičů. Při premiérovém uvedení v Polsku si získala liberální i konzervativní diváky.
Co když máma umře? Inscenace mezi nebem a peklem nabízí rodinnou terapii
4 minuty
Inscenace mezi nebem, peklem a zemí v Divadle v Dlouhé
Polská autorka Maria Wojtyszková hru napsala pro svého syna poté, kdy ji jednoho rána zaskočil dotazem, co by se stalo, kdyby zemřela. „Měla jsem plnou pusu pasty a neuměla jsem mu rychle odpovědět, ale první, co mě napadlo, bylo: ‚Neboj se, já nikdy neumřu.‘ Jenže nemohla jsme mu takhle odpovědět, musela jsem se na chvíli zamyslet a potom jsem řekla: ‚Ok, chápu, že se toho bojíš.‘ A on mi na to řekl: ‚Děkuji.‘“
Strach ze smrti blízkého člověka je u dítěte silný a přirozený. Věřím, že divadlo má zvláštní moc, že je možné si některé věci vyzkoušet nanečisto, a projít tak určitou terapií, což může pomoct.
Režisér pražské inscenace Jakub Krofta hru nejprve nastudoval v Polsku, kde podle něho publikum téma vnímá trochu odlišně. „Polsko je tradičně konzervativní. Církevně-společenská linka tady v Čechách zřejmě nebude mít takovou odezvu, ale na druhou stranu o to víc možná vynikne jiné poselství. Donedávna byli silní hrdinové vyhrazeni pro mužskou část populace, tady je silným hrdinou žena,“ naznačuje režisér.
Hlavní postavou je mladá matka, na alternativní klubové scéně známá jako DJka Raketa, která zemře při autonehodě. S osudem se ale smířit nehodlá a rozhodne se utéct z nebe i pekla, aby se mohla vrátit na zem k sedmiletému synovi Táďovi.
„Je to bojovnice. Holka, která dítě ani nechtěla, těhotenství byla nehoda. Myslím, že v mateřství není moc dobrá, pořád se snaží žít single život. Ale své dítě miluje, a proto se taky snaží dostat mermomocí zpátky, protože má pocit, že její syn to sám nezvládne,“ podotýká představitelka matky Eva Hacurová.
Nebe–peklo (Divadlo v Dlouhé)
Onen svět je ve hře vyobrazen podle představ malého kluka, jehož máma je alternativní muzikantka. Inscenace tak nabourává jisté vizuální stereotypy. „Nebe a peklo podle představ Tádi nevypadá jako na obrazech Josefa Lady nebo v barokních kostelech. On si prostě představuje postavy tak, jak je zažil na koncertech své mámy,“ vysvětluje Jakub Krofta. V nebi tak působí androgynní andělé a laxní bůh si věčnost krátí hraním scrabblu.
Prostořeká matka na svém útěku převrátí pořádky v nebi i v pekle, ani jedno z míst po její návštěvě už nikdy nebude jako dřív. Tvůrci inscenace doufají, že po zhlédnutí hry nebudou stejní ani diváci.
