Praha - Pokračuje „Mahlerovský rok“, který připomíná 100 let od úmrtí jednoho z největších skladatelů všech dob – Gustava Mahlera. Česká filharmonie se připravuje na zítřejší koncert v Rudolfinu, na kterém uvede Mahlerovu nedokončenou 10. symfonii. Mahlerova Desátá vznikla v roce 1910 (Mahler dokončil instrumentaci 1. věty, další části díla zůstaly nedokončené v podobě particellu nebo skic). Dílo později dokončili do celovečerní podoby D. Cooke a B. Goldschmidt. Filharmonici koncertem nahrazují vystoupení, které zrušili minulý rok v květnu na protest proti odvolání tehdejšího šéfa filharmonie Vladimíra Darjanina.
O tomto kontroverzním rozhodnutí, ale také o Gustavu Mahlerovi mluvil s šéfdirigentem České filharmonie Elijahu Inbalem redaktor ČT24 Mario Kubaš. Z rozhovoru vyjímáme:
Jaký je příběh Mahlerovy 10. symfonie? Jeho žena Alma nejdříve Derycka Cooka, který se rozhodl symfonii dokončit, odmítla, nechtěla, aby na tom pracoval.
Co je hrozně důležité vědět, je, že Mahler napsal každou notu této symfonie, všechny melodie. Jen v poslední části chybí nějaké harmonie a orchestrace. A právě to Cook udělal. Mahler napsal tuto symfonii v neobyčejně těžkém období. Byl nemocný a věděl, že zemře, že má měsíc života. Navíc přišel na to, že jeho žena má milence, což ho absolutně zničilo. V této symfonii je celý jeho život. Navzdory všemu ji v poslední větě vyzpíval lásku. Je v tom tolik bolesti, naděje. Na konci jako kdyby svou hudbou chtěl spasit samotné lidstvo.
Je těžší pracovat na této symfonii než na těch ostatních?
Všechny Mahlerovy symfonie vyžadují velmi precizní práci. Spousta dirigentů to jen tak projde a odmává. Podle mne existují jen 2 až 3 dirigenti, kteří skutečně rozumí, co je v těch partiturách napsané. Jeden z nich je Leonard Bernstein a, při vší skromnosti, já jsem ten druhý. Pro orchestry to bývá opravdu těžké, pořád se dá na něčem pracovat, na výrazu, na dynamice, na kontrastech. Mahler je vůbec hrozně kontrastní – dokáže být strašně agresivní i neskonale jemný.
Zmínil jste Leonarda Bernsteina, který vám dal stipendium. Dal vám taky nějakou speciální radu, jak pracovat na Mahlerových symfoniích?
Ne, k Mahlerovi nic speciálního. Poprvé jsme se potkali v Izraeli, účastnil jsem se soutěže, byl jsem ze všech nejmladší. Bernstein si mě vzal bokem a řekl: „Vybral jsem si tebe. Jednou budeš velký dirigent.“ Dlužím mu opravdu hodně, nevím, kde bych byl bez něho.
Pojďme nyní mluvit o České filharmonii. Má dobrý zvuk na to, aby hrála Mahlera?
Velmi dobrý zvuk. Nezapomeňme, že Mahler pochází právě z tohoto prostředí. Tady v Praze se míchá česká, židovská i německá kultura, a to je přesně případ i Gustava Mahlera. Tedy – Česká filharmonie má na to skvělé dispozice, což dokázala i minulý týden, kdy jsme hráli pátou.
Jaká je vůbec reputace České filharmonie v zahraničí?
Velmi dobrá. Každoročně se vydává list kvalitních světových orchestrů a Česká filharmonie tam vždycky je. Taky kritici každoročně určují 10 nejlepších evropských orchestrů. A to je hrozně zajímavé, není tam žádný francouzský, italský ani španělský orchestr. Česká filharmonie k těm deseti nejlepším patří.
A který je ten nejlepší?
To se vždycky mění, buď je to holandský Koncertgebouw, Vídeňská nebo Berlínská filharmonie. A co se týče světa, nesmíme zapomenout na orchestry z USA. Ale myslím si, že skvělý koncert můžete odehrát v Evropě minimálně s dvaceti, s třiceti orchestry.
Tento koncert bude nahrazovat ten, který filharmonici zrušili na protest minulý rok? Co si o tomto kontroverzním rozhodnutí myslíte?
Filharmonici ten koncert platí, jako náhradu. Já taky neberu žádný honorář. Stalo se to kvůli tomu, že tehdejší ministr kultury Václav Riedlbauch vyhodil Vladimíra Darjanina z postu ředitele. Ale já se k tomu nechci moc vyjadřovat, nechci se do toho plést. Protože to se týká i Václava Riedlbaucha, který tady kdysi byl ředitelem, a už tehdy s ním filharmonie měla spory.
Nemáte tedy osobní názor, jestli filharmonici měli právo takto zrušit koncert?
Mysleli si asi, že je to správné, tak to udělali. Byl to zkrátka jejich protest, ne můj.
Jubilejní dvouletí Gustava Mahlera (1860–1911) nabídlo řadu příležitostí k rekapitulacím proměn vnímání jeho díla v čase. Zpočátku narážel na nepochopení a odmítání těmi současníky, pro něž byly Mahlerovy symfonie pouhými výtvory excentrika. Zároveň si však už také získával obdiv a úctu stoupenců, kteří jeho skladby prosazovali a hájili. Brzy po skladatelově předčasné smrti se jeho dílo dočkalo prvního uznalého zhodnocení. Následovalo zavržení ideologií nacismu a znovuobjevení po válce, sílící zejména po polovině 20. století. Dnes je Mahlerovo místo ve vývoji moderní symfonie nezpochybnitelné. Jeho neústupné hledání vlastního symfonického tvaru vzbuzuje dodnes obdiv a klade řadu otázek.
