Huesca – Řečí symbolů a metafor, ale i černého humoru promlouvá k divákům svými filmy španělský režisér Carlos Saura, který se narodil 4. ledna 1932. Z jeho díla, jímž prostupují tří klíčová témata - náboženství, politika a sex, jsou nejznámější filmy zasvěcené tanci (Carmen, Flamenco či Tango) a psychologická dramata Peppermint Frappé či Anna a vlci, v nichž ústřední postavu ztvárnila Saurova tehdejší partnerka Geraldina Chaplinová.
Carlos Saura Atarés byl od dětství fascinován fotografováním, což ho přivedlo ke studiím filmu v Madridu, kde v roce 1957 absolvoval v oboru režie. Dva roky poté natočil svůj první celovečerní film – drama o mladých delikventech Páskové (1959), v němž obsadil neherce. Ačkoli na festivalu v Cannes sklidil uznání od filmových kritiků včetně velikána španělské kinematografie Buňuela, ve frankistickém Španělsku cenzura film nepustila do distribuce.
Na další film Pláč pro banditu si musel Saura, který si všechny scénáře k filmům píše sám, nebo se na nich alespoň autorsky podílí, počkat až do roku 1964. Roli kata, cenzurou značně zredukovanou, si v příběhu o legendárním rebelovi 19. století zahrál Buňuel. Do encyklopedií se Saura zapsal dramatem lovců a přízraků jejich minulosti Hon (1966), za nějž získal v Berlíně Stříbrného medvěda za režii.
Osmdesátá léta znamenala pro režiséra, jehož silně ovlivnil mimo jiné argentinský spisovatel Jorge Luis Borges, období značných protikladů. Začalo v roce 1981 Zlatým medvědem za snímek Rychle, rychle, vrcholilo umělecky i komerčně trilogií Krvavá svatba, Carmen a Čarodějná láska a končilo meditací o svatém Janu z Kříže Temná noc (1989).
V roce 1988 natočil Saura historický velkofilm El Dorado, který je (pro Sauru typickou) studií kulminace násilí. Podobně jako v dramatu Střílej! z roku 1993, v němž si zahrál jednu z hlavních rolí i Antonio Banderas a v němž se mladá artistka vydá pomstít své drastické znásilnění.
V poslední dekádě se Saura vrátil ke expresivním portrétům tance, v nichž je vesměs málo děje i dialogů, ale o to více emocí. Snímky Salomé, Iberia, Fado či Flamenco, Flamenco jsou impozantní oslavou tance, hudby i života. Hudbou je inspirován též snímek Já, Don Giovanni (2009), založený na skutečném příběhu libretisty Mozartovy opery Don Giovanni básníka Lorenza Da Ponteho, který je pro svůj nezřízený život a proticírkevní verše vyhoštěn z Benátek a na radu přítele Casanovy odjíždí do Vídně.
Život velké postavy španělského umění zachytil Saura ve snímku Goya v Bordeaux (1999), s nímž přijel v roce 2000 na mezinárodní filmový festival do Karlových Varů, odkud si odvezl Zlatý křišťálový globus za dlouholetý přínos světové kinematografii. Divácky atraktivní, prosté metafor a jinotajů, je Saurovo drama z roku 2004 El Séptimo día (Sedmý den), jež vypráví mrazivý příběh ze španělského venkova o zhrzené lásce, nenávisti a pomstě.
S dcerou slavného herce a režiséra Charlieho Chaplina Geraldinou (67), s níž má jedno ze svých sedmi dětí – syna Shanea (37), strávil Saura 13 tvůrčích let. Poprvé se objevila v jeho „ujeté“ studii zakomplexovaného měšťáka Peppermint Frappé (1967), jenž připomíná snímky Luise Buňuela. Svému učiteli a dlouholetému příteli a krajanovi z Aragonska věnoval Saura i film Buňuel a stůl krále Šalamouna z roku 2001.
V 70. letech si Geraldina zahrála například v Saurových snímcích Doupě, Zahrada rozkoší, Anna a vlci, Starý dům uprostřed Madridu či Eliso, můj živote. Posledním plodem jejich spolupráce byl film Maminka slaví 100. narozeniny (1979).
