Do kin zamířil nový dokument o Václavu Havlovi. Zásadní osobnost závěru československého a začátku českého veřejného života zachycuje zhruba v posledním desetiletí jeho života. Snímek s názvem Tady Havel, slyšíte mě? chce podle dokumentaristy Petra Jančárka titulního hrdinu ukázat v jeho známých, ale i veřejnosti dosud skrytých polohách.
Byl stále stejně vtipný a milý, říká režisér nového dokumentu o posledních letech Václava Havla
Autor dokumentu Petr Jančárek začal s Václavem Havlem spolupracovat v roce 2003, tedy na začátku Havlova „odcházení“. V únoru toho roku opustil funkci českého prezidenta. Jančárek s ním točil nejprve různé zdravice pro akce, na něž byl prezident pozván, ale nemohl osobně přijet. Státníka zvyklého na velké štáby tehdy překvapilo, že si filmař vystačil s jednou kamerou.
„Dostal jsem se k Václavu Havlovi opravdu blízko, ale bylo to z jeho vůle, pozval mě k té práci až k sobě domů,“ vzpomíná Jančárek. „Myslím, že nás spojilo, že jsme oba dva stejným způsobem plaší,“ dodává.
Oficiální i soukromé momenty
Během posledních let Havlova života tak mohlo vzniknout přes dvě stě hodin dosud nikde nepublikovaného materiálu, který se pak stal základem celovečerního dokumentu.
Snímek zachycuje nejen oficiality, ale i soukromí. Diváci jsou svědky Havlova blízkého vztahu s dalajlámou, diplomatkou Madeleine Albrightovou, režisérem Milošem Formanem nebo písničkářkou Joan Baezovou. Mohou s ním být doma i na proslulé chalupě na Hrádečku, absolvují s ním schůzky v jeho pražské kanceláři, navštíví open air festival v Trutnově anebo sledují přípravu a natáčení jeho filmového režisérského debutu Odcházení.
A doprovází jej také na jeho poslední soukromé cestě do Spojených států, kde se odehrála jedna z nejdramatičtějších chvil natáčení. „V New Yorku pana prezidenta postihla malá mozková příhoda, v tom okamžiku samozřejmě shodíte kameru z ramene a jdete zachraňovat bližního,“ prozradil Jančárek. Jinak hranice natáčení od hrdiny svého dokumentu určeny neměl.
Nezapomenutelné podání ruky
„Jednou jsem doprovázel pana prezidenta Havla do PEN klubu, kde, myslím, spisovatel Jiří Stránský slavil narozeniny. My jsme si, předesílám, nikdy s panem prezidentem Havlem v běžném styku nepodávali ruku, protože jsme se viděli každý týden několikrát. A když jsme tenkrát z PEN klubu odcházeli a čekali před Klementinem, než přijede auto, tak se se mnou pan prezident loučil a najednou mi podal ruku,“ líčí dokumentarista jeden z pro něj nezapomenutelných momentů spolupráce.
„Bylo to asi půl roku před jeho odchodem na věčnost a já jsem si uvědomil, že to podání ruky je možná proto, že si myslí, že to může být naposledy. Od té doby vždycky, když jsme se loučili, bylo to podáním ruky.“
Odcházení je výrazným motivem snímku. „Začíná jako člověk, který je plný síly, končí jako slabý, nemocný pán. To je prostě realita. Pro mě je důležité, že mentálně zůstával naprosto v pohodě, stále stejně milý a vtipný,“ podotýká Jančárek.
Odkaz slova „odcházení“ na název Havlovy hry a posléze prvního – a zároveň jediného – celovečerního filmu, který na sklonku života režíroval, není náhodný. Při jeho natáčení vznikla scéna, v níž se Havel-režisér megafonem ptá svého filmového štábu: Tady Havel. Slyšíte mě?