Detektiv Léon Clifton, když byl v mládí kovbojem, měl v brašně sedla vždycky jednu dvě knihy. Ty, které vznikaly o něm, ovšem strážci dobrého literárního vkusu označovali za pokleslé čtivo. Ale nic naplat, čtenářstvo takzvané cliftonky hltalo. Možná i proto, že šlo o první původní seriálovou detektivku psanou v češtině, přestože hrdina potíral zločin ve Spojených státech. K fenoménu z počátku dvacátého století se nedávno vrátil literární historik Michal Jareš v monografii Případ Clifton.
Brakový detektiv Léon Clifton je sám případ. Jeho autorem je i anonymní švec
Michal Jareš o Případu Clifton (zdroj: ČT24)
Zločinecké případy rozlouskával newyorský a později chicagský detektiv Léon Clifton každý týden. Sešity označené jako „detektivní novely“ vycházely v desetitisícovém nákladu od roku 1906 do roku 1911 a v reedicích či s pozměněnými původními příběhy se cliftonky vracely až do dob protektorátu.
Léon Clifton měl sice konkurenci třeba v německém překladu šestákového detektiva Nicka Cartera (který se třeba mnohem později objevil také jako jedna z postav ve filmové komedii Adéla ještě nevečeřela), Cliftonově popularitě ale podle Jareše nahrávalo, že šlo o původní české texty.
Autor (skoro) neznámý
Případy vymýšleli čtyři autoři, známé je ale podle Jareše jméno jen jednoho z nich – Alfonse Bohumila Šťastného, publikujícího jako A. B. Šťastný. „O ostatních víme, že jeden z nich byl prý zručný švec z Prahy a další pracoval na dráze,“ doplnil Jareš.
Proč autoři zůstávali v anonymitě, mělo zřejmě více důvodů. Příběhy se před čtenáři tvářily jako překlady z angličtiny, kterými ovšem nebyly. O slávu spojenou s cliftonkami nestáli zřejmě ani samotní spisovatelé, např. A. B. Šťastný zároveň přispíval do katolických časopisů a psal pro děti a mládež, takže spojování s brakem mu nemuselo být zrovna vhod.
Monografie Případ Clifton
Zajímavá byla pro čtenáře i forma. Nekonečné sešitové romány na pokračování vystřídaly s počátkem dvacátého století příběhy se začátkem a koncem. Takové byly nejen cliftonky, ale i třeba o něco mladší rodokapsy čili dobrodružné sešitové „romány do kapsy“. „Předtím vycházely kolportážní romány, které měly dva až šest tisíc stran, zatímco tady byl příběh na třiceti dvou stranách uzavřený,“ upřesnil Jareš v souvislosti s případy Léona Cliftona.
Známe Cliftonovu nohu, ale ne dceru
Sám Léon Clifton byl typem detektiva s geniální intuicí, mužnou zálibou v kouření a spoustou převleků, v nichž ho nepoznala ani jeho vlastní žena. Už jako tříleté dítě zanechané napospas osudu v prérii si věděl rady. „I když, ruku na srdce, nejsou to příliš detektivky, spíše bizarní příběhy, které dost často vyřeší náhoda,“ dodává ke cliftonkám Jareš.
I informace, které si mohl čtenář z celkem 275 sešitů o Léonu Cliftonovi poskládat, jsou podle autora monografie trochu bizarní. „Třeba známe velikost jeho nohy, ale neznáme, jak se jmenuje jeho dcera křestním jménem. Víme, který den se narodil, ale nevíme který rok,“ uvedl příklad.
Tajemné Cliftonovo kladívko
Pověstnou se také staly detektivovy rekvizity – košile z ocelového pletiva, kterou žádná dýka neprobodne, nebo kladívko, jímž Clifton dokázal otevřít všechny zámky. Podivný, protože ne úplně spolehlivě popsaný předmět se dokonce stal námětem pro divadelní parodii od Voskovce a Wericha.
O cliftonkách se kromě monografie Michala Jareše lze více dozvědět i v jednom z dílů série Česká detektivka dostupné v iVysílání. V Digitálním archivu populární literatury, vedeném Ústavem pro českou literaturu, si pak lze cliftonky přečíst a spolu s nimi i další brakovou literaturu.