Na přesném datu narození Boženy Němcové se badatelé neshodují, jedno možné, a užívané, ale připadá na 4. února. V roce dvěstěprvních narozenin se spisovatelku, jejíž díla jsou „povinnou četbou“ české literatury, pokusila přiblížit televizní minisére Božena. Svůj pohled na dílo Němcové i obrazy jejího manželského života přidali v rozhovoru pro Studio 6 také historička se zaměřením na gender history devatenáctého století Milena Lenderová a literární historik Ivo Říha. Oba působí na Univerzitě Pardubice.
Božena Němcová uměla vyprávět ve 3D, ale jako manželka „se flákala“
15 minut
Rozhovor s Milenou Lenderovou a Ivem Říhou
Paní profesorko, co jste považovala za zásadní, aby minisérie Božena ukázala o životě a uvažování Boženy Němcové?
Milena Lenderová: Autorky scénáře i režisérka pojaly Boženu Němcovou jako plnokrevnou bytost. Snažily se ukázat všechny fazety její složité osobnosti, ukázali ji jako manželku, matku i milenku, což k jejímu osudu patřilo, i jako ženu velmi společenskou, temperamentní, ale v závěru i jako ženu nemocnou, která zoufale zápasila s nemocí, na kterou tehdy nebyly léky. Ocenila jsem také, že autorky scénáře důkladně přečetly všechno, co k Boženě Němcové patřilo, tedy nejen její dílo, ale i její veškerou korespondenci a to, co o ní bylo napsané.
Co bylo na životě Boženy Němcové tak inspirující, že to oslovuje i generace žijící v jiném století?
Milena Lenderová: Vymykala se osudu ženy. V době, kdy žila, platil ještě rakouský občanský zákoník z roku 1811, kde žena byla doslova přívěskem muže. To znamená, že byla něčí dcerou a pak něčí manželkou. Sama nemohla skoro nic, nemohla rozhodovat o dětech, nemohla hospodařit s financemi. Navíc měla muže následovat do místa jeho pobytu.
Božena Němcová de facto porušovala zákony, ale činila tak s přesvědčením o svobodě, a to může inspirovat. Společnost byla vůči ženám zoufale nespravedlivá a ona se tomu docela úspěšně, aspoň v určité fázi svého života, vzpírala. Nechci z ní dělat feministku, o feminismu můžeme mluvit až o generaci později, ale přece jen ženská otázka je v jejím životě a z části i v jejím díle přítomna.
Pane doktore, jak byste charakterizoval její styl psaní?
Ivo Říha: Toho už se ujali moji slavní předchůdci, v první řadě mě napadá Jan Mukařovský, který napsal ve dvacátých letech studii s výmluvným názvem Pokus o slohový rozbor Babičky Boženy Němcové. Tam si klade jasnou otázku: Čím je její styl, na první pohled běžný, nevýjimečný, tak uchvacující? A dochází k tomu, že v podstatě si Němcová nebo její vypravěčka dokázala všímat detailů. Jedná se o to, jak s nimi pracovala a jak je ve vyprávění řadila.
Můžeme to ilustrovat na scéně, kterou všichni známe, kdy babička přijíždí na Staré bělidlo, je vítána, děti ji obklopují. Jan Mukařovský nám ukazuje, v čem spočívá „fígl“ Boženy Němcové – současnost rozložená v posloupnosti. Detaily, které se odehrávají během několika vteřin současně, ona rozepisuje po sobě takovým způsobem, že čtenář má pocit, že se ocitá uvnitř scény. Ne, že ji vidí před sebou, ale že ji spoluprožívá. Chtělo by se říct laicky, že její vyprávění dosahuje 3D efektu.
Babička je silně zidealizovaný příběh. Němcová ji psala, když zemřel její synek Hynek. Projevila se tato ztráta na knize?
Ivo Říha: Víme dobře, v jakém období Babička vznikala. Když to srovnáme s tím, co Boženu Němcovou jako matku v té době potkalo, tak je nepochybné, že ztráta syna se do psaní Babičky promítla. Nemyslím si ale, že je to možné vidět tak zjednodušeně, že se jednalo o terapeutické psaní, vypisování se ze žalu. Motivace k napsání Babičky byla mnohovrstevnatá. Nešlo jen o vnitřní potřebu, Němcová čelila i vnějším tlakům tehdejší vlastenecké společnosti. Babička není kopií dětství Barunky Panklové, je to vzpomínka modelovaná tak, jak by chtěla, aby vzpomínka vypadala.
Jak zásadně ovlivnil život Němcové, ale i její spisovatelskou kariéru sňatek z rozumu s Josefem Němcem?
Milena Lenderová: Josef Němec ji přivedl k tomu, že si začala považovat českého národa, češtiny, české literatury a cítila se být českou spisovatelkou. Coby spisovatelkou se s ní tak trošku chlubil, ale že by její psaní vědomě podporoval, to nespadalo do dobového konstruktu dobré manželky. Dobrá manželka měla být doma, mít domácnost v pořádku, neměla utrácet a neměla sedět u psacího stolku a „flákat se“.
Pravda je, že díky němu se dílo a většina písemností Boženy Němcové dochovaly. To je jeho nesporná zásluha, ale jako manžel i otec odpovídá autoritativnímu obrazu hlavy rodiny, který modeloval zmíněný zákoník z roku 1811. Tolerance rozhodně nebyla jeho silnou vlastností, k ženě se choval hrubě. I k dětem se choval tvrdě, tam byl docela výrazný rozdíl: Němcová si přála, aby její děti byly vzdělané, za jakoukoliv cenu, Němec na toto dvakrát neslyšel. Myslím, že v seriálu byla role Josefa Němce velmi dobře obsazená i dobře napsaná. Skutečně plastická postava se všemi klady i zápory.
Kromě toho, jak byl Josef Němec vykreslen v seriálu, projevoval také velkou dávku tolerance? Vůči mimomanželským vztahům Boženy Němcové. Proč nenašla lásku v manželství?
Milena Lenderová: Myslím, že to bylo především tím, že to byly dvě diametrálně rozlišné povahy. Němec byl racionální, rázný, až hrubý, ona byla snivá, odchovaná německou romantickou literaturou. Němec byl praktický, ona pro praktický život navzdory matčině přísné výchově moc smyslu neměla. Úplně jiný názor měli na výchovu dětí. Němcová byla jednou z prvních liberálních matek, respektovala děti jako autonomní bytosti.
A pokud jde o nevěry, to by netoleroval, nejen v její době, žádný manžel. To bylo pokoření, doklad manželského selhání z jeho strany, navíc problematické bylo, že Němcová se svými láskami nijak netajila, takže vlastenec Němec chodil s poměrně mohutným parožím, což mu logicky muselo vadit.
Babička i povídky bývaly povinnou četbou. Kterým dílem by středoškoláci měli začít, aby Boženu Němcovou poznali jako spisovatelku?
Ivo Říha: Začnu u vysokoškoláků. Jednoznačně to beru přes korespondenci. Představit Boženu Němcovou jako živou, skutečnou bytost a nátěr povinné četby učebnicové autorky z ní pomalu začít snímat. Doporučovat Němcovou mladším čtenářům je složitější, na to odborník nejsem, ale rozhodně bych neřekl, že Babičku je možné předložit dítěti na základní škole bez jakéhokoliv komentáře a spoléhat na to, že ji přijme. Na seznámení s Němcovou by pro mladší děti rozhodně byly vhodnější pohádky a povídky.
