O lásce, samotě a rozchodech zpívá Bára Basiková na novém albu s názvem Slzy, především o smutku ale podle zpěvačky její novinka není. Vydává ji pět let po své poslední nahrávce a přiznává na ní návrat k hudbě osmdesátých let.
Bára Basiková se v hudbě nikdy neřídila snahou zalíbit se všem, důležité pro ni bylo, aby to, co dělá, bavilo především ji. Podobným způsobem vznikly i Slzy. „Na počátku jsem ani nevěděla, jakou desku udělám,“ přiznává zpěvačka. „Mám to tak s každým albem, nikdy nevím, jaké bude to další, kam mě náhoda zavede. Tentokrát to bylo setkání s Richardem Ulrychem a Luďkem Fialou. Stejně jako oni mám ráda hudbu osmdesátek, novoromantiky.“
Osmdesátá léta ji prý baví hned z několika důvodů. Jedním z nich je to, že skladby Depeche Mode, Cocteau Twins, Davida Bowieho či The Cure, k jejichž tvorbě se hlásí, fungují i dnes. „V tu dobu jsem začínala a tehdejší hudba mě hodně ovlivnila. I když jsem pak s Martinem Němcem nebo Michalem Pavlíčkem dělala jinou hudbu, nikdy jsem nedělala takzvanou veselou hudbu, vždycky se dotýkala vážnějších témat,“ připomíná také.
Veselá není ani její novinka, nicméně jak naznačuje i text titulní písně – slzy mohou přinést i něco dobrého, protože všechnu bolest rozpustí. „Ta deska je hodně temná, ale je krásná, smutek nás v životě doprovází, a někdy je dokonce hluboký, tragický, přesto nás někam posouvá. Takže Slzy nejsou o tragickém smutku, ale prostě o zastavení, o přemýšlení,“ upozorňuje Bára Basiková.
O své Slzy by se s posluchači ráda podělila od podzimu i na koncertech, vystupovat plánuje spíše v komornějších, klubových prostorech.
