Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi – tato věta tak úplně neplatí. Důležité je vědět také „proč“. Právě tento kontext se pokouší postihnout Česká čtenářská republika. Její autor, Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, rozebírá tzv. čtenářské životopisy z pohledu generačního, tematického i v souvislosti s konkrétními, osobními příběhy.
Literární historik, teoretik a kritik Jiří Trávníček se výzkumu čtení a čtenářů věnuje dlouhodobě, své závěry už také několikrát publikoval knižně (např. Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke čtení; Čtenáři a internauti; Překnížkováno).
V nejnovější publikaci svou činnost označuje za „čtenářologii“. Vychází ze 138 anonymních čtenářských životopisů sesbíraných v letech 2009 až 2015. Data narození nejstaršího a nejmladšího „vypravěče“ dělí bezmála sto let.
Třicítku biografií uveřejnil už před pěti lety v publikaci Knihy a jejich lidé. Do České čtenářské republiky jich vybral devět, slouží jako ilustrativní příklady pro obsáhlou teoretickou část.
Čtenářské generace: od rozhlasu po internet
Výzkum se snažil postihnout čtyři čtenářské generace, nazvané podle charakteristického „konkurenčního“ média knih. Autor k nim zároveň přiřazuje i společenský a politický kontext. Setkáváme se tak s generací rozhlasovou (65+) neboli generací února 1948, televizní (45–64 let) čili generací srpna 1968, počítačovou (25–44 let) spojenou s listopadem 1989 a nakonec internetovou (15–24 let), která čtenářské zkušenosti nabývá v novém miléniu.
V souvislosti s nimi mluví Trávníček také o třech modelech čtenářského chování (konkrétní čtenář se může během života setkat se všemi). Velmi zjednodušeně je lze popsat takto:
Čtenář vlastenecký vnímá čtení jako proces výchovy a sebeutváření, cítí povinnost znát českou klasiku (čte Babičku). Čtenář alternativní vedle „povinné četby“ hledá knihy, kterými nechce být jen vychováván, ale i veden (dá i na „nezávislé“ tipy od přátel).
A čtenáře transmediálního si povinná nebo doporučená četba příliš nezíská (nemá problém prohlásit, že „Babička je nudná“), klidně se ale zakousne do četby, která ho zaujme.
Ta dnešní mládež
Rozpoznatelný je zde slábnoucí vliv školy jako nezpochybnitelné autority. „U nejstarší generace měla škola velký vliv, protože mnozí se s knížkou potkávali poprvé až u pana učitele na obecné škole, u všech třech dalších, mladších generací, tam škola už takovou roli nehraje, mnohdy se dá dokonce říct – jako v šedesátých až osmdesátých letech –, že se četlo ‚proti škole‘,“ upřesňuje Trávníček.
A jak je na tom se čtením nejmladší generace? Z publikace si o ní lze vypůjčit větu, že její čtenářství má o hodně horší pověst, než jaká je skutečnost. „Je jiná, ale ne v tom, že by četla méně. Řekl bych, že se u ní nevytváří jasný, dopředu předvídatelný kulturní vzorec,“ podotýká Trávníček. „Najdete v ní jak lidi oddané, čtenářské fanatiky, zejména fantasy, tak lidi, kteří přiznávají, že do maturity přečetli jen dvě knihy.“
Pro čtenáře České čtenářské republiky bude možná překvapující, že její „obyvatele“, zejména ty nejmladší, o nichž se to tvrdí, neodvádí od čtení nová média. Digitální svět se se čtením spíše doplňuje. Jestli s něčím muselo čtení někdy svést boj o pozornost, pak to byla televize.
Ukázka ze čtenářského životopisu
(Přepisy všech životopisů, nejen těch, které jsou publikovány v knize, najdete na stránkách Ústavu pro českou literaturu.)
Taky si vzpomínám, jak byly ty čtvrtky – Hlava XXII a tak podobně. V těch frontách jsem stál. Vzpomínám si třeba taky na Letiště. Nebo Motýlka – ten taky byl ve čtvrtkách. I Párala jsem nějakýho skousal, ale ten mě moc nechyt. Jestli to byl jinej styl? Asi to bylo moc na bednu, ale já jsem čet taky pár knížek na bednu, kdy jsem se musel vracet, na něco se voptat, když jsem nechápal. Protože ten kluk, jak jsem se o něm zmínil, že byl vyučenej sazečem, tak ten byl bedna, ten byl načtělej. S tím jsme i knihy konzultovali. Já jsem tady říkal Láďovi: „Hele, já jsem toho přečet mraky, ale už si nevzpomenu… a už si i těžko uvědomuju ty děje.“ (soukromý zemědělec, 59 let)
