Přestože bývá ambientní hudba vnímána povětšinou jako nevtíravá, nerušící, řada alb vydaných v poslední době potvrzuje, že tomu tak nemusí být vždy. Zároveň jsou důkazem pestrosti a neustálého vývoje a proměnlivosti tohoto specifického žánru.
Ambient není jen hudbou k marinovanému humrovi
Žánru, který přitom není žádnou horkou novinkou, protože chceme-li, můžeme jeho kořeny hledat u skladeb francouzského skladatele Erika Satieho (1866–1925), a do hudební historie bychom se klidně mohli ponořit ještě hlouběji.
Hudba jako nábytek
Satie část své tvorby popsal v roce 1917 jako musique d'ameublement, „hudbu jako nábytek“, tedy hudbu, jež by byla součástí okolního prostředí, spoluutvářela jej, zároveň však nerušila a „mohla být hrána během večeře a vytvářet její atmosféru, aniž by na sebe strhávala pozornost“. Hudba, „která by zjemňovala cinkání příborů, ale nepřehlušovala by je… vyplňovala by ony těžké chvíle ticha, které někdy nastanou při večeři přátel, ušetřila je nepříjemnému věnování pozornosti banálním poznámkám, zároveň by neutralizovala hluky zvnějšku, které tak indiskrétně vstupují do konverzace. Vytvořit takovouto hudbu by bylo vyjít vstříc její potřebě.“
Dodejme, že Satie podobné skladby skutečně skládal, pak se toho ale, samozřejmě s výjimkami jako byl například John Cage či Morton Feldman, na dlouhá desetiletí v „hudebním nábytkářství“ příliš nedělo. Natolik byly (a nejen tyto) Satieho ideje neslučitelné s představou, již o sobě klasičtí skladatelé měli. Protože, skládat hudbu k marinovanému humrovi?
Discreet Music
Paradoxně rezonovaly Satieho podněty v určitém segmentu rockové hudby konce 60. a počátku 70. let, především u západoněmeckých elektronických kapel. Naplno se k nim vrátil až Brian Eno, britský hudebník, jehož hudební záběr široce přesahoval škatulku rocku.
V roce 1975 vydal album Discreet Music, jež na jedné straně obsahovalo Enovu stejnojmennou půlhodinovou kompozici, na druhé pak adaptaci Kánonu v D-dur Johanna Pachelbela (1653–1706) – obě se vyznačovaly minimalizovanou dynamikou, a jak psal Eno v průvodním slovu, „měly být poslouchány při poměrně nízké hlasitosti, jež často klesá až pod hranici slyšitelnosti“.
Eric Satie by jistě jásal. Brian Eno nový žánr pojmenoval ambientní hudba, tedy hudba okolního prostředí. Hudba vůkolu, z logiky věci tedy spíše tišší, nerušící, nedotěrná – rozhodně ne však ukolébávající. Následovala další alba a ambient se dnes stal širokým pojmem, zahrnujícím všemožné stylové i žánrové podněty.
Inspirace ladičem i bucharem
O tom, že ambient žije a rozvíjí se i u nás, svědčí řada alb, jež vydává značka Blue Lizard – tu vede hudebník a jeden z průkopníků domácího ambientu Michal Kořán, začněme tedy jeho albem Ze země do nebe. Kořán, jako je tomu i u jiných jeho nahrávek, rád pracuje s nehudebními inspiracemi, terénními nahrávkami.
Na tomto albu se tak nechal mimo jiné inspirovat poslechem ladiče, který ve Španělské synagoze ladil místní piano – a do toho zněly tlumené rozhovory návštěvníků synagogy, venkovní zvuky. To vše pak Kořán přetavil do tří minimalisticky laděných kompozic.
Album Red Hook projektu Orloj snivců, tvořeném v tomto případě Michalovým bratrem Jaroslavem a americkým umělcem Michaelem Dellou a nahraným v ulicích newyorského Brooklynu a při koncertu v brooklynské čtvrti Red Hook – odtud název alba. Nahrávky kombinují pouliční zvuky například mohutného bucharu s hrou na nově vytvořené nástroje perkusivního charakteru, skládané z nalezeného odpadu. Jejich gamelanový zvuk pak krásně kontrastuje s oněmi brutálně zvukovými vstupy.
Pokus oslovit anděly
Skutečnými veterány ambientní, ale také improvizované hudby, jsou u nás saxofonista a klarinetista Jiří Durman a cellista Miroslav Posejpal, kteří již v roce 1985 vydali v Anglii, doplnění Miroslavem Kodymem, ceněné album Hidden Voices. V nahrávání pokračovali i po listopadu 1989, jak potvrzuje cenná dvojdisková kompilace In the Circles Of Time, přinášející nahrávky z let 1977 až 2012.
Album Call For The Angels bylo nahráno v roce 2008 při vystoupení v mikulovské Dietrichsteinské hrobce a k představě snad postačí slova Miroslava Posejpala: „Koncert byl opravdu nevšední a zvláštní. Strohá, prostá, skoro holá bílá sakrální prostora, prosvětlená velkými barevnými okny. Naplněná festivalovým publikem – dlužno říci zcela nefestivalově pozorným a vstřícným. Kristus na kříži na stěně a dva bílí andělé s dlouhými křídly na mramorovém soklu oltáře. Sluneční odrazy v pozdním odpoledni pomalu putovaly po stěnách a to, že se koncert změnil v jakýsi pokus oslovit anděly skutečné, kteří tehdy určitě poletovali ve vibrujícím vzduchu kaple, přišlo tak nějak samo od sebe.“
Na aktuálním albu Stellar Voices se Posejpal chopil kytar a za pomoci různých efektů posluchače bere na zadumanou cestu mezihvězdnými prostory – názvy jako Emptiness, Pilgrim In Time či Timeless Memories mluví samy za sebe, Posejpal přitom citlivě pracuje s dynamikou nahrávek, střídá akustickou kytaru s elektrickou.
Kytarista Pavel Richter se ambientní hudbě věnoval již v polovině 80. let a vydal řadu alb. To nejnovější, Outside – Inside, přináší hudbu, vytvořenou k instalaci sochaře Čestmíra Sušky v pražské galerii DOX v roce 2012. Se Suškou, ale i s jinými umělci, Richter spolupracoval již dříve, stejně tak se věnoval scénické a podobně zaměřené hudbě. A říká-li se, že je skutečným mistrem elektrické kytary a všemožných efektů, tentokráte ubral na dynamice a spíše přemítavě přechází z jedné nálady do druhé.
Ambient na druhý poslech i s islandskou inspirací
K mladším tvůrcům patří kytarista Ladbuch (Ladislav Buchta) a perkusionista, říkající si Night Note, kteří na albu Electric Points nabízejí skladby, které by možná nebyly na první poslech označeny za ambient, to díky lehce roztančené elektronice, někdy s jemnými orientálními názvuky (Blue Hang). Nebojí se ani akustických nástrojů, jejichž spojení s šumy a elektronicky generovanými zvuky vytváří zvláštní napětí, jež je přesto silně náladotvorné (Acoustic Bird).
Projekt kytaristy Tomáše Peřinky Fish Don't Like Milk se na albu Great Reset 2020 blíží zavedené představě o tom, co je a jak by asi měl znít ambient, ovšem nezní jakkoli čítankově a hudba se valí jako v přílivových vlnách a opět odtéká. Možná i díky inspiraci Islandem, kde Peřinka nejen žije, ale také nahrává.
Zavřít oči a rozšířit vědomí
Hráč na modulární syntezátor Stanislav Abrahám též patří k mladším hudebníkům, vedle hudby se věnuje józe, zvukové terapii, meditaci a stavům rozšířeného vědomí – to vše se odráží na albu Three Drones, třech needitovaných nahrávkách z let 2019 až 2021, kdy zvuková hmota dronů až hypnoticky postupně přechází do druhé, vlastně podobně, jako tomu bylo na raných nahrávkách již zmíněného Briana Ena s kytaristou Robertem Frippem na albu No Pussyfooting (1973).
Slovenský kytarista David Kollar nahrává se světovou první ligou experimentální scény, na albu Sonic Pulses si ale tentokráte vystačil jen se svými kytarami. Jak píše na obalu alba, „skladby vznikaly v reálném čase“, kdy čtyři dny v týdnu vždy nahrál první stopu, jež určila délku skladby. A na ni pak přidal další tři stopy. Vzhledem k silné introspekci alba Kollar doporučuje poslouchat je „od začátku do konce se zavřenýma očima“. A chtělo by se dodat, že s otevřenýma ušima, což ovšem platí pro všechna uváděná alba, potvrzující nejen životnost, ale i proměnlivost ambientu.
