Praha - Zatímco poskytovatelé plynu a elektřiny zlevňují, domácnosti si budou muset připlatit za vodu. A její zdražování se pro české domácnosti stává každoroční realitou. Podle posledních informací cena vody v Česku v příštím roce vzroste v průměru o tři procenta, letos voda zdražila v průměru o sedm procent. Například na severu Čech si od ledna víc než jeden milion lidí, které zásobuje Severočeská vodárenská společnost, za kubík vody připlatí 3,48 koruny. Celkem tak už spotřebitelé budou za jednu z nejdražších vod v Česku platit víc než 92 korun. Přitom už loni se cena vody na severu Čech zvýšila skoro o 4 procenta. A dohromady to je od roku 2008 už víc než o polovinu.
Nejen severočeští obyvatelé ale musí každý rok z peněženky vytáhnout víc. Růst cen oznámilo třeba i Vodohospodářské sdružení obcí západních Čech. A podobně se s cenami potýká většina domácností i ve zbytku republiky.
Přesto jsou značné rozdíly v tom, kolik nakonec spotřebitelé skutečně za vodu platí. Letos se její cena v jednotlivých krajích lišila v roční platbě až o 6 408 korun. Účet běžné rodiny se tak pohyboval od 6 232 korun v Litomyšli až po 12 640 korun v Táboře.
Důvod? Podle vodáren je třeba se vyrovnat s nutnými investicemi do infrastruktury, která je na různých místech různá. Lidé a firmy navíc s vodou šetří a paradoxně kvůli tomu platí víc. Podle ČSÚ loni objem spotřebované vody v Česku poklesl o více než procento, výběr vodného a stočného ale stoupl o 4 % na celkových téměř 30 miliard korun.
„Náklady na potrubí jsou stejné, ať jím proteče jeden litr nebo tisíc, tím pádem se stejné náklady rozpočítávají na méně litrů, čímž je jeden litr dražší,“ zdůvodňuje mluvčí Severočeské vodárenské společnosti Jiří Hladík.
Cena vody v roce 2013
Roční účet pro průměrnou čtyřčlennou domácnost podle stránek Ceny Energie.
Podle jiných analýz je ale důvod zdražování jinde, a to rovnou mimo Českou republiku. „Zcela zásadní faktor je, jak velký objem zisku si vesměs soukromý provozovatel z té ceny vody odvede na účty do zahraničí. Zisky soukromého subjektu jsou výrazně vyšší než zisky městských vodáren, které primárně do obnov investují,“ říká pro portál ČT24 Radek Novotný, jednatel a majitel firmy Compas Capital Consult. Přitom zisk jako motivace pro firmy prý není na místě, protože společnosti vesměs nevlastní infrastrukturu. O tu se starají města a obce.
Kořeny současného stavu českého vodárenství najdeme na počátku 90. let. Tehdy se města a obce, které vodárenskou infrastrukturu dostaly bezplatně od státu v letech 1993-94, začaly podílů v okresních a krajských vodárnách zbavovat. Kývly na nabídky nadnárodních společností, které chtěly za úplatu v řádech milionů korun od měst převzít provoz vodovodních sítí. Drtivou většinu vodáren v zemi tak nyní společně ovládají dva subjekty: soukromá společnost a město.
Soukromníkům peníze, městům povinnosti
Zatímco soukromníci inkasují ve formě vodného a stočného od zákazníků stovky milionů ročně za to, že zajišťují čištění, úpravu a distribuci pitné vody do domácností, veškerá infrastruktura, tedy potrubí, úpravny vody a čističky, zůstávají v obecním majetku. A výhradně na města jako vlastníky pak připadá zodpovědnost starat se o stav infrastruktury. Soukromí provozovatelé v tomto ohledu nemají žádné povinnosti. Do oprav sítí nedají ani korunu, obcím za jejich využívání platí pouze nájem.
Radek Novotný (firma Compas Capital Consult) proti nájmu vodárenské sítě zahraničním firmám dlouhodobě bojuje a kvůli situaci podal několik žalob, které soudy dosud řeší. Pokud jsou totiž podle něj sítě v rukou zahraničních majitelů, lidé za vodu platí víc, než musí. Zářným příkladem jsou poměry na jihu Moravy. Zatímco v Kroměříži, kde tamní VaK ovládají okolní města a vesnice, stojí kubík vody necelých 68 korun, v nedalekém Zlíně, kde vodu prodává společnost Veolia, je to o 18 korun víc.
„V případě, že by vše provozovaly městské vodárny, tak by peníze nekončily v zahraničí, ale v trubkách,“ myslí si Novotný. Zavedením tzv. provozního modelu ve vodárenském hospodaření totiž výnosy dosahované při prodeji vody neplynou zpět do odvětví, ale soukromé nadnárodní koncerny si je odvádí ve formě dividend, zisků či výplat kapitálových fondů. Podle deníku MF Dnes odešlo jen v roce 2012 z tuzemských vodárenských společností téměř 1,8 miliardy korun.
Novotný odhaduje roční zisky zahraničních společností dokonce několikanásobně vyšší. Aktivně proto komunikuje s politiky a i v novém Parlamentu se snaží zajistit pro takový postoj podporu. Přesvědčit většinu ale podle něj není samozřejmostí.
Peníze na opravy obcím nestačí
Privatizaci ziskové části vodohospodářských společností kritizovala také Transparency International (TI). Podle její studie z roku 2009 následkem těchto změn přišel veřejný sektor celkem o 9 miliard korun. Změny vlastnických struktur sice přinesly státu, městům a některým vodárnám zpravidla jednorázové finanční zisky, v dlouhodobém horizontu ale znamenaly ztrátu dosavadních zdrojů financování obnovy a rozvoje vodárenské infrastruktury. Alespoň tak to tvrdí protikorupční organizace.
Peníze od soukromníků, kteří platí obcím za používání infrastruktury, na pokrytí těchto nákladů mnohdy zdaleka nestačí. Podle kritérií Státního fondu životního prostředí by přitom cena za nájem vodárenské infrastruktury měla generovat tolik finančních prostředků, aby byl takový provozní model návratný. Jenže provozovatelé mají v jednotlivých krajích monopol, a obecní zastupitelé proto nemají kvůli často nevýhodně uzavřeným smlouvám téměř žádné páky, jak je přinutit k platbě vyššího nájemného. Potřebné investice do obnovy tudíž musí radnice často de facto financovat pouze z vlastních rozpočtů.
Podle vedoucí zmíněné studie TI Elišky Císařové by privatizace vodního hospodářství v Česku dávala smysl, pokud by veřejný sektor získal výnosy, lepší služby a nižší zainteresovanost na financování investic do infrastruktury. „Bohužel z příkladů popsaných v naší studii vyplývá, že zatím dochází spíš ke zprivatizování zisků a zestátnění nákladů,“ uvedla Císařová s tím, že veškeré náklady přitom nesou spotřebitelé a daňoví poplatníci.
Bez evropských dotací
Podpisem dlouhodobých smluv (některé až na 25 let) na provoz vodovodní sítě navíc některé obce a města ztratily nárok na dotace z prostředků EU. Unie totiž považuje provozní model za neoprávněnou formu veřejné podpory a chce dotovat jen ty obce, které prokáží, že se jim investice do nového potrubí poměrně rychle vrátí. „Evropská komise už od roku 2004 upozorňovala na to, že provozní smlouvy jsou nastaveny ve velký neprospěch vlastníků vodohospodářských sítí,“ upozornila pro pořad Reportéři ČT mluvčí ministerstva životního prostředí Michaela Jendeková.
Případem se zabývali také Reportéři ČT. Na záznam se podívejte níže:
Evropský trend je přitom zřejmý: města se rozhodování nadnárodních společností o ceně vody postupně zbavují. Berlín loni odkoupil zpět čtvrtinový podíl RWE ve vodohospodářské firmě Berlinwasser a letos v září pokračoval odkupem stejného podílu od francouzské firmy Veolia Environment. Dohromady ho to stálo přes 1,2 miliardy eur. Podobně postupuje například i Paříž nebo Rotterdam. Francouzské hlavní město už předloni oznámilo, že se mu díky ovládnutí prodeje vody podařilo snížit její cenu o osm procent. Ještě vyšší plány má Budapešť, která chce odkupem podílů od dodavatelů vody nebo energie snížit výdaje domácností o 11 %.
