Praha - Profesor Valtr Komárek patřil k hlavním aktérům listopadu 1989, jehož prognózám tleskaly davy lidí. Porevoluční vlna vynesla ekonoma do nejvyšších pater politiky, s novou rolí se ale rozloučil už na jaře 1990. Předpovědi mu sice tehdy nevyšly, on sám ale zůstal optimistou, který věří v sílu demokracie a ve slušné lidi. Někdejší ředitel Prognostického ústavu, který svými názory často budil nadšené ovace i ostrý nesouhlas, se během revoluce stal mimořádně populární osobností. „Za premiéra Komárka bude koruna jak marka“, volali v revolučních dnech mnozí na náměstích. Ještě na počátku prosince 1990 byl podle průzkumů Komárek kandidátem na prezidenta číslo jedna. Ve stejné době se nakonec stal místopředsedou první nekomunistické vlády Mariána Čalfy, která zemi dovedla ke svobodným volbám v červnu 1990.
Komárek měl v té době za sebou dlouholeté působení ve Výzkumném ústavu plánování a řízení, v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd (ČSAV) a v Prognostickém ústavu, po revoluci mimořádně populární instituci, kterou ale do té doby znal jen málokdo. Právě tady v 80. letech Komárek soustředil nesourodou skupinu lidí různé odbornosti i názorů. Nevědomky tak zároveň vytvořil personální zásobárnu prvních polistopadových vlád.
Známým prohlášením o Rakousku, které Československo dožene za deset let nebo že marka bude za dvě koruny, Komárek v listopadu 1989 skutečně věřil. „Když jsme se zbavili bariér, musíme jít rychle dopředu, ale nepočítal jsem s tolika odbočkami, které nás na té cestě zdržely,“ přiznal nedávno v jednom z rozhovorů.
Valtr Komárek v pořadu Uvolněte se, prosím
Život autora desítek vědeckých knih a odborných statí byl plný zvratů a peripetií. Narodil se 10. srpna 1930 v Hodoníně, rodiče zahynuli v koncentračním táboře, on sám podobnému osudu unikl jen o vlásek. Jako opuštěné židovské dítě byl vychován cizími lidmi, kteří mu prý dali „první i poslední“ a pro jeho záchranu před přízrakem plynových komor riskovali své životy. Po prožitých válečných útrapách věřil po osvobození ve správnost nastolené cesty a vstoupil do komunistické strany. Z nadšení socialismem ho pak prý vyléčil studijní pobyt v poválečném Sovětském svazu. Členem komunistické strany ale zůstal až do ledna 1990.
Místopředseda, poslanec, poradce Che Guevary i Paroubka
Pozornost často budil svým působením na Kubě jako poradce Ernesta Che Guevary v 60. letech. Po návratu se s nadějí zapojil do přípravy ekonomické reformy Pražského jara, zhroucení obrodného procesu v roce 1968 proto nesl velmi těžce. Normalizaci pak strávil spíše v ústraní. Nový impuls přišel v roce 1984, kdy dostal na starost Kabinet prognóz ČSAV. Z něj později vznikl Prognostický ústav, jehož byl Komárek ředitelem v letech 1986 až 1992. Do skupiny, kterou kolem sebe Komárek v ústavu soustředil, patřili například Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Tomáš Ježek či Miloslav Ransdorf. V liberálním prostředí Prognostického ústavu, který tehdejší komunistický režim toleroval, hledali již několik let před revolucí možné cesty ekonomického vývoje po pádu komunismu.
Porevoluční nadšení však záhy vystřídalo vystřízlivění, když se Komárek dostal do názorových neshod ohledně ekonomické reformy se svými někdejšími kolegy. Ve vládě zastánců „šokové terapie“ tak pro něj nastaly těžké časy a on ztratil jistotu, že směr, kterým se dali, je pro ekonomiku tím pravým. Nechtěl být ale neustále „proti a něco kritizovat“, a tak se rozhodl pro návrat do Prognostického ústavu. I dnes prý ale cítí lítost nad tím, že se mu nepodařilo prosadit cestu, kterou považoval za správnou.
Politiku však nakonec úplně neopustil. Poslancem bývalého Federálního shromáždění byl až do konce roku 1992, do voleb v roce 1992 už šel jako lídr sociální demokracie, kam vstoupil o rok dříve. Za ČSSD také před deseti lety neúspěšně kandidoval do Senátu. A v 75 letech se stal poradcem Jiřího Paroubka v době jeho premiérování.
