Automobilová velmoc, která je schopna pružně reagovat na události denního běhu, ale neumí si naplánovat dlouhodobější rozvoj přesahující jedno volební období. Tak vidí někteří analytici dosavadní vývoj České republiky v novém tisíciletí.
Česko v novém miléniu. Silný průmysl a slabé plánování
Za posledních patnáct let se Česko stalo zemí automobilek. „Výroba aut šplhá k rekordům a z pohledu produkce na obyvatele se zde vyrábí – po Slovensku – nejvíc aut na hlavu,“ říká analytik Petr Dufek z ČSOB. Z širšího pohledu si také všímá, že tradiční opora Česka, průmyslová výroba, se stává ještě dominantnější v hospodářském životě země. Tímto zaměřením se země dokáže nést jak na vlně světového růstu, tak ovšem i na vlně poklesu.
V posledních letech se Česko stalo dokonce nejprůmyslovější zemí Evropské unie, neboť žádná jiná země není tak závislá na tomto odvětví. Zhruba třetina hrubého domácího produktu jde na vrub průmyslu a pozadu nezůstává ani zaměstnanost“.
Česku se také dařil posun směrem k exportně orientovaným odvětvím a posun k vyšší konkurenceschopnosti jako základu další úspěšnosti českého hospodářství. Za podstatný moment zde Dufek považuje vstup Česka do EU v roce 2004.
Vývoj hrubého domácího produktu (v %)
Ve srovnání s jinými ekonomikami střední a východní Evropy je úspěchem českého hospodářství také skutečnost, že si udržela relativně nízkou inflaci, uvádí hlavní ekonom pro ČR z ING Bank Jakub Seidler
Připomíná, že díky tomu byly i úrokové sazby na nižší úrovni a nedocházelo ve velké míře k zadlužování se v cizích měnách. Česká ekonomika si tím ušetřila řadu pozdějších problémů, na rozdíl od Maďarska či Polska. Tam se domácnosti i firmy dostaly do drsných problémů, když po oslabení forintu či zlotého musely nelehce splácet své dluhy, které měly v cizích měnách.
Průměrná roční míra inflace (v %)
Dalším příznivým faktorem byla – v porovnání se zeměmi regionu – také relativně nízká nezaměstnanost, připomíná ekonom Viktor Zeisel z Komerční banky.
S tím souhlasí i Dufek, podle kterého je zejména ve druhé polovině dosavadního vývoje po roce 2000 zřejmé, jak flexibilní česká ekonomika je, a to i na trhu práce. „Z čísel je na první pohled patrné, že firmy dokážou velmi rychle nabírat zaměstnance, stejně jako se jich zbavovat. A velkou flexibilitu vykazují i reálné mzdy, které v horších časech mohou i klesat. Jen málo zemí na západ od nás může hovořit v tomto směru o flexibilitě,“ uvádí Dufek.
Vývoj nezaměstnanosti (v %)
Za příznivý prvek pak Zeisel považuje i předvídatelnou a funkční měnovou politiku. Přes všechnu kritiku podle něho Česká národní banka reaguje rychle a správně.
ČNB navíc dobře hlídá i rizika finanční stability a v neposlední řadě bojuje také s větrnými mlýny zbytečné regulace bankovního sektoru, která se na nás valí z Evropské unie. To, jak úspěšný český vývoj je, dokládají i výnosy státních dluhopisů, které klesly k německým.
Dufek v této souvislosti připomíná nejistotu pro příští rok, jak ČNB načasuje a provede opuštění kurzového závazku 27 korun za euro.
Průměrné mzdy dlouhodobě rostou, ale….
Průměrná měsíční mzda v Česku po roce 2000 sice stabilně roste, ale skrývá se za tím několik háčků. Tím prvním je, že na ni dosáhne jen asi třetina zaměstnanců. Tím druhým je stále zaostávání za nejvyspělejšími západními státy, zejména za Německem. Čeští pracovníci naopak vydělávají více než například jejich slovenští, ruští nebo brazilští kolegové.
Vývoj průměrné hrubé měsíční mzdy (v Kč)
Jak Seidler, tak Dufek si všímají obecné neschopnosti politiků vyřešit cokoliv, co má nějaký dlouhodobější přesah, za jedno volební období. Málo se tak zapracovalo na zvrácení negativních trendů a potenciálních problémů, které nás budou časem tížit.
Co mi připadá v kontextu posledních 15 let velmi zoufalé, je penzijní reforma a neschopnost politické reprezentace dosáhnout shody v zájmu dlouhodobých potřeb české ekonomiky.
Seidler v této souvislosti připomíná například zrušení druhého důchodového pilíře bez patřičné alternativy, ačkoli demografický vývoj podle něho ukazuje, že tento problém je nutné řešit.
Dufek zmiňuje velké rezervy v dopravní infrastruktuře v podobě nedokončené dálniční sítě a pomalých železničních cest. Také školství čeká na svoji kvalitativní proměnu. „Zdá se, jako bychom se odkláněli od střednědobých a dlouhodobých úkolů spíše k těm kratším, které jsou rychleji vidět,“ říká.