Talentovaný hokejový brankář, později úspěšný tatér, který se při své tvorbě nenechává ničím svazovat. Dnes se věnuje malbě. I v ní je svým stylem na české scéně unikátní. Umění mu „pomáhá přežít“. Sám na sebe si klade vysoké nároky. Zanechat chce jen díla, za kterými si může stát. Co ale přimělo Lukáše Musila vyměnit hokejovou výstroj postupně za tetovací jehlu a malířské plátno? A jak jeho tvorbu hodnotí okolí? Odpovědi na tyto otázky zjišťovala reportérka ČT Michala Komrsková.
Hokejová kariéra Lukáše Musila začala v roce 2002, kdy ho po utkání na mistrovství hokejových juniorů, kde získal bronzovou medaili, oslovil Vladimír Růžička. Musil od něj dostal nabídku hrát v A-týmu legendární Slavie. „Nabídka zrovna od Vladimíra Růžičky pro každého mladého hráče v té době, a i později, je svým způsobem výjimečná,“ vysvětluje sportovní komentátor ČT Robert Záruba. Po čase ale začal pociťovat, že chce poznat něco víc.
„Nevím proč, nevím, co se stalo. Začal jsem přemýšlet, což jsem do té doby moc nedělal, a najednou štěstí bylo to tam. Přestal jsem úplně jíst, nevěděl jsem, co mám dělat… Já jsem fakt nechytil puk, nechytil bych ani taxíka tenkrát. Najednou mi to nedávalo smysl,“ vzpomíná Musil.
Za změnou stála touha poznávat
Potřeba poznávat a vzdělávat se Lukáše odvedla od hokeje, pro některé možná trochu překvapivě, k tetování. Učit se začínal na pomeranči, zanedlouho se ale stejně jako v hokeji dostal na vrchol. Vytvářet „líbivé obrázky“ ale nebyl jeho styl. Při tvorbě zásadně improvizoval a nechával se unášet vlastní fantazií. Jak sám říká, dostával do tranzu a nenechával se ničím svazovat. Klient tak nikdy nevěděl, s čím z jeho tatérského křesla odejde. Svými abstraktními výtvory definoval nový styl. Zájemci o jeho „rukopis“ na něj čekali i měsíce.
„To tetování bylo tak snadný, jako dejchání, možná i snazší.“
Larisa Blichová, tisková mluvčí Czech Grand Design Awards: „Důvěra, kterou k němu mám, je zásadní, protože on většinu věcí vymýšlí na místě, improvizovaně, i během toho tetování.“
Josef Rabara, fotograf, učitel jógy:„Přišlo mi dobré poskytnout mu kus svého těla, jemu jako umělcovi, ať si tam vytvoří, co chce.“
Pavel Eichler, novinář, zakladatel crowdfundingového portálu Hithit.com: „To je moje součást, jako má zvíře kůži a nepočítá si gepard fleky, tak já to taky nijak nezkoumám.“
Musil: Za tím, co vytvořím, si potřebuji stát
Ani u tetování ale nezůstal. Před čtyřmi roky si pronajal ateliér a místo na lidech začal tvořit na plátně. „Možná to byl nějaký logický krok od tetování. Výtvarné vyjádření mi pomáhá přežít, přijde mi to hrozně důležitý… Nevím, jestli to dělám dobře, nebo ne,“ říká Musil. Ani v malířství ale nebyl konvenční. V době, kdy už měl připravenou prakticky celou výstavu, plátna třeba celá přemaloval nebo rovnou zničil. Nebyl s nimi totiž spokojený a, jak říká, za tím, co vytvoří, si potřebuje stát.
Radan Wagner, malíř a kurátor: „Ty jeho věci jsou především duchovní, za druhé intuitivní a za třetí ne zbytečně programové, tzn. že jsou otevřené vnímání. Lukáš Musil je zřetelně na české scéně solitér.“
Patrik Šimon, sběratel umění: „Že je to osobnost, je jednoznačné. To dílo, které má určitou monumentalitu jak obsahovou, tak formální, má obrovskou šanci se dostat dopředu.“
