Energetika se stále více propojuje s aspekty klimatu a ve světě se prosazuje klimatická ekonomika. Česká republika na ni musí reagovat stejně jako celá Evropská unie, která si nastavila relativně přísná kritéria pro další roky. Ekologicky šetrné zdroje nesráží konkurenceschopnost Evropy, jak by se mohlo na první pohled zdát. Kvalita zdraví se projeví v kvalitě života obyvatel, a to přináší veliký bonus pro budoucnost. Tvrdí to šéfporadce ministra životního prostředí Petr Kalaš. Související pořad s názvem „U konce s energií" sledujte v úterý 6. 10. od 20:00 na ČT24.
Vysoké nároky Evropy na čistou energii konkurenceschopnost nesníží. Je to výhoda, říká Petr Kalaš
Když se podíváme kolem sebe ve světě energetiky, ale i ekologie nebo obecně ekonomie, tak všude cítíme, jak se věci mění, jak se přichází s novými postupy, jak se akcentují nejrůznější nové technologie, nové zdroje a tak dále. Proč v roce 2015 čelíme tomu, že se svět dramatickým způsobem proměňuje a snaží proměnit?
Těch důvodů je několik. My vnímáme, že tak, jak se mění věci kolem nás, tak se mění v rozměru globálním, ale i lokálním, a já hovořím o rozpoznání globálního vlivu ekologického a třeba toho lokálního tržního. To znamená, že energie se daleko víc propojuje s aspekty, jako je klima, jako je ekologie, a to je poznání, na které my bychom měli reagovat. V naší zemi je to speciální výzva v tom, že vzhledem k setrvačnosti naší energetiky, která je založena na určité kombinaci zdrojů, najednou dochází k situaci, že některé zdroje dochází. Najednou zjišťujeme, že i ta tradiční ekologie způsobuje vedlejší efekty, na které musíme reagovat. My přicházíme do období nové energetické ekonomiky, ona je propojená s klimatem a v podstatě souvisí v širším mezinárodním pohledu i s novou klimatickou ekonomikou. A to je poznání té změny, která se ve světě začíná prosazovat a v některých zemích začíná už velmi aktivně působit.
Co je hlavní motor? Je to strach, že uhlí, které tady máme jako jedinou primární surovinu, dojde? Máme strach z toho, že se udusíme z emisí, které tou energetickou výrobou plodíme, anebo prostě máme strach z toho, že v horizontu dekád bude energie, jak ji vyrábíme teď, tak drahá, že na ni nebudeme mít?
Jde o kombinaci různých faktorů. Docházející zásoby uhlí nás samozřejmě budí k tomu, abychom hledali potenciální alternativy a abychom je hledali v rozmezí příštích dvaceti, třiceti let. V České republice je to průsečík několika vývojových trendů. Jeden z nich je, že podstatně docházejí zásoby uhlí. My musíme hledat zásoby nebo alternativy. Na druhou stranu uhlí, jak ho využíváme, způsobuje lokální i globální negativní dopady. To znamená, že jsme nuceni ve vlastním zájmu pro zajištění kvality života v České republice hovořit o alternativách. Těch alternativ se nám naštěstí nabízí řada. Začal bych s potřebou zefektivnit spotřebu a výrobu energie, ať jde o elektrickou nebo o výrobu tepla.
Na druhou stranu máme řadu alternativ v obnovitelných zdrojích, a tady bych se zmínil třeba o biomase, která nám umožňuje přejít i na alternativní systém výroby elektrické energie decentralizovaně. V některých zemích se říká, že decentralizovaná energetika je výraz demokracie. To je potenciál, který u nás není zatím tolik použit. A samozřejmě pro budoucí stabilitu je třeba uvážit i roli jaderné energetiky, která zřejmě bude tvořit i součást budoucího systému.
Pochopily velké energetické firmy v českých podmínkách, třeba ČEZ, že se situace mění? Chápou to i při tom, jak energii vyrábějí, jak ji prodávají, jak přistupují ke svým zákazníkům? A bavme se klidně o drobných spotřebitelích…
ČEZ je v situaci, kdy je nucen reagovat na změny, k nimž dochází. Jde třeba o tlak na lepší ekologizaci elektrické výroby, o otázku chování a postoje ke klimatickým změnám, vůbec celý ten profil výroby z hlediska výroby CO2, to je role uhlí, a teď je otázka, jestli a do jaké míry ČEZ bude přijímat i roli obnovitelných zdrojů. Jak to ale vnímám v posledních dvou letech, ČEZ se staví k této změně proaktivně a uvažuje o decentralizované energetice, o obnovitelných zdrojích, o nové strategické roli uhlí.
Podívám-li se na Evropskou unii a její závazky k roku 2020, k roku 2030, a pak na Spojené státy a Čínu, kde ty závazky tak silné nevidím, nepáchá Evropa tak trochu sebevraždu tím, že si dává velké závazky na půdě energetické úspornosti a klimatických změn? Nesráží tím vlastní konkurenceschopnost před ostatními částmi světa?
Velmi aktuální je téma, do jaké míry potřebnou roli světového lídra, a hovoříme o klimatu, bude hrát Evropská unie v porovnání s ostatními zeměmi. A hovoříme o procesu vyjednávání a důvěryhodnosti tlaku Evropy na klimatické změny v ostatních zemích. V podstatě tím dává kredit, aby k této dohodě došlo v takové míře, že to dlouhodobě konkurenceschopnost neovlivní. Já si ale na druhou stranu myslím, že konkurenceschopnost Evropy opatřeními na vlastním kontinentu poroste, poněvadž se zefektivní energetická výroba a energetická spotřeba. Posouváme se do energeticky nízko náročné a ekologicky daleko přijatelnější ekonomiky na našem kontinentu, což bude přispívat ke zdraví obyvatelstva, kvalitě života. To znamená, že pod čarou nehovoříme o ztrátě. Máme příležitost díky pozici, kterou zastáváme v Evropě, přimět ostatní země ve vývojovém pásmu, aby přistoupily podobně jako my na energeticky úsporné technologie. Čína je obrovský trh pro nové výkonné tepelné elektrárny s daleko větší účinností. Už dnes je největším výrobcem větrné technologie, zaujímá 24 % celého trhu větrných elektráren na světě. Dochází tedy k posunu v zemích, které jsou kritizované za největší emitory CO2. Podobně Indie, která zastává velmi výrazně princip udržitelnosti. O Spojených státech víme, že na úrovni technologické je tam velmi progresivní směr. A to nehovořím o břidličných plynech, které v podstatě mění Spojené státy z toho největšího emitora do příkladné země, i ve srovnání s Evropou.
Takže v tom nejsme sami…
Nejsme v tom sami. Myslím, že by bylo žádoucí, abychom se stali součástí řešení, a ta příležitost k nim je na různých úrovních - politické, strategické, podnikatelské, ale i obyvatelstva. Asi nám nezbyde nic jiného, než v průběhu těch příští 20, 30, 40 let postupně měnit naše energetické postoje k úspornějším spotřebním charakteristikám, ale aniž bychom postrádali současný luxus energetické spotřeby. A to je ta příležitost měnit strukturu trhu, aniž bychom měnili energetickou náročnost, čili přecházíme na čisté technologie.