Praha – Před 70 lety, 7. dubna 1944, se podařilo uprchnout z koncentračního tábora v Osvětimi-Birkenau dvěma slovenským mladíkům Rudolfu Vrbovi a Alfredu Wetzlerovi. Zachránili si tím život, navíc ale po příchodu do Žiliny sepsali zprávu o probíhající likvidaci evropských Židů. Z přibližně 60 stran se veřejnost mohla dozvědět detailní popis fungování největšího nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora. Jejich informace podle historiků zachránily na 200 tisíc maďarských Židů. Rudolf Vrba během svých poválečných přednášek vždy razil přesvědčení, že vina na holocaustu padá na hlavy přímých aktérů, rozhodně ale není dědičná, zavzpomínal ve Studiu 6 na svého přítele právník František Šístek.
Vina na osvětimských jatkách patří jen řezníkům, ne jejich dětem
„Vytvořil model i pro další lidi postižené holocaustem. Tvrdil, že není možné přenášet vinu na těchto jatkách. Po celou dobu, kdy měl bohatou přednáškovou činnost, razil tezi, že vina není dědičná a že se s potomky těch, kdo hrůzy působili, musí pracovat,“ podotkl František Šístek k otázce, na co z vyprávění Rudolfa Vrby nezapomene.
Zpráva Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera z jara 1944 se mnohdy řadí k významným dokumentům 20. století, poprvé se vlastně spojenecké síly dozvěděly podrobné informace o koncentračním táboře. Odvysílalo ji BBC a publikoval západní tisk. V té době běžely plynové komory v Birkenau naplno a Wetzler s Vrbou se rozhodli varovat před tím, co ve skutečnosti znamená „přesídlení na východ“.
Rudolf Vrba (původním jménem Walter Rosenberg) po válce vystudoval v Praze Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství a později proslul jako odborník na biochemii mozku a výzkum cukrovky a rakoviny. V roce 1958 odešel z ČSSR a působil v Izraeli, v Anglii, Kanadě a v USA. Ve Vancouveru zemřel 27. března 2006. S Rudolfem Vrbou se právník František Šístek setkal poprvé na sympoziu v říjnu 1991 v Düsseldorfu, aniž měl ponětí, o koho vůbec jde. Když mu Vrba vyložil celou věc, celé sympozium již trávil v jeho společnosti.
Zdařený útěk z tábora byl výslednicí štěstí a zkušenosti
Skutečnost, že oba přežili v koncentračním táboře dva roky, přisuzuje historik Akademie věd ČR a syn Františka Šístka, rovněž František, jejich fyzické zdatnosti a síle. Za dva roky získali oba vězni cenné zkušenosti s chodem tábora i s neúspěšnými pokusy spoluvězňů o útěk. „Využili situace, kdy ve vnější oblasti se tábor rozšiřoval, byly tam zásoby dřeva a s pomocí dalších polských vězňů se skryli pod dřevěnými fošnami,“ popsal historik klíčový okamžik útěku. Ze zkušeností pak věděli, že poplach při zjištění, že někdo uprchl, potrvá tři dny. Tuto dobu přečkali ve svém úkrytu a poté se vydali směrem na Slovensko.
GALERIE
videogallery_433466
Po svém příchodu do Žiliny se spojili s představiteli židovské obce. Pro ně znamenaly informace o povaze koncentračního tábora obrovský šok, na něco podobného nebyli vůbec připraveni. Stále považovali tábory za pracovní, z kterých se většina jejich příbuzných a známých po válce vrátí.
Historik Židovského muzea v Praze Michal Frankl: „Různé zprávy i o systematickém vyvražďování přicházely už od roku 1942. Ale zpráva Vrby a Wetzlera byla první, která tábor velmi detailně popsala. Ukázala, které skupiny byly vyvražďovány, jak vraždící mechanismus funguje. Je vidět, že nešlo jen o zprávu dvou jednotlivců, kteří dobrodružným způsobem a odvážně utekli, což je samozřejmě pravda, ale že se na podání tohoto svědectví velmi cíleně připravovali.“
Svědectví zachránilo asi 200 tisíc lidí
Přestože zpráva se dostala na veřejnost až po zahájení masových deportací maďarských Židů do Osvětimi (15. května 1944), bývá jí připisována záchrana mnoha lidských životů. Informace z ní odvysílala 15. června 1944 BBC a 20. června zpráva dostala prostor i na stránkách New York Times. Papež Pius XII., americký prezident Franklin D. Roosevelt a švédský král Gustav V. následně žádali maďarského admirála Miklóse Horthyho o zastavení deportací, což se stalo až 9. července 1944 a odhaduje se, že tak bylo zachráněno asi 200 tisíc Židů.
Autoři zprávy ale doufali v silnější dopad. Představovali si, že spojenci na ni zareagují bombardováním železničních cest do Osvětimi, případně samotného tábora. Rovněž doufali, že se dostane ke všem Židům, kteří ještě nebyli deportováni. „To se nestalo, takže Rudolf Vrba do konce života nesl velice těžce, že se zpráva nešířila tak rychle,“ uvádí historik František Šístek.