Pro většinu Čechů jsou Velikonoce především symbolem jara, pomlázky, barevných vajíček a několika dnů volna. Zároveň jde ale o nejvýznamnější křesťanský svátek, který v sobě spojuje mystérium života a smrti. Víru, že smrt není konec, ale začátek.
Velikonoce spojují pohanské zvyky s nejhlubším tajemstvím křesťanské víry
Počátek jara je od pradávna spojen s rozličnými formami slavností a obřadů. Pohanští Germáni a Slované oslavovali procitnutí přírody ze zimního spánku. Židé ve stejnou dobu slaví sedmidenní svátek Pesach připomínající konec egyptského zajetí. Symbolem svátku je i beránek, jehož krví pomazali v Egyptě svá obydlí a Hospodin ušetřil jejich prvorozené syny od smrti.
Křesťanská církev dala tomuto starozákonnímu svátku nový obsah. Kristus začal být oslavován jako nový pesachový beránek, který pro spasení ostatních obětoval svůj život. „Není nic velkého, že Ježíš zemřel, tomu věří i pohané, židé a bezbožníci, tomu věří všichni. Skutečně velkou věcí je věřit, že vstal z mrtvých,“ řekl svatý Augustin.
Tajemství Kristovy smrti a zmrtvýchvstání tvoří jádro všech křesťanských liturgických svátků. V raném křesťanství se první tři století slavila pouze neděle. O dobu, kdy se mají slavit Velikonoce, se ale vedly spory už ve 2. století. Teprve roku 325 se Nicejský sněm usnesl na tom, aby se slavily první neděli po prvním jarním úplňku.
Prach jsi a v prach se obrátíš
Od 4. století se stalo zvykem, že se křesťané připravovali na příchod velikonočních svátků čtyřicetidenním půstem, který začínal Popeleční středou a končil v noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční. Období čtyřiceti dnů bylo zvoleno podle Ježíšova příkladu, který se na poušti čtyřicet dnů a čtyřicet nocí postil.
Na Popeleční středu v úvodu postní doby spalují kněží v kostelech snítky ratolestí, většinou kočiček posvěcených rok před tím o Květné neděli. Obřad doprovází slovy, která pronesl Bůh k Adamovi při vyhnání z ráje: „Prach jsi a v prach se obrátíš“. Svěceným popelem, který je symbolem pokání, pokory a pomíjivosti, pak dělá kněz věřícím na čele znamení kříže.
České zvyky a tradice dodržované v období půstu (zdroj: ČT24)
Pašijový svatý týden
Období půstu vrcholí svatým nebo také pašijovým týdnem. Pro křesťany začíná Květnou nedělí, během níž Ježíš vstoupil se svými žáky do Jeruzaléma, aby zde oslavil Pesach. Lidé Krista vítali čerstvými ratolestmi. V kostelech je proto tento den spojený s obřadem svěcení ratolestí – v tuzemských podmínkách ovšem nikoliv palem, ale kočiček.
O svatém týdnu se slouží mše a čtou pašije (latinsky utrpení) – pasáže evangelií popisující poslední večeři, zatčení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše. Ve znamení modliteb je i Modré pondělí. Proč obdrželo zrovna „modré“ přízvisko, ovšem není úplně jasné. Svůj název mohlo získat podle modré látky, která se v kostele na oltáři v ten den vyvěšuje. Spolu s Šedivým úterým představuje v rámci velikonočního týdne jeden ze dvou všedních dní, které byly v lidovém pojetí věnované hlavně úklidu a vymetání pavučin.
Významnější křesťanské obřady nepřipadají ani na Škaredou středu. Podle biblického vyprávění se Jidáš tento den mračil na Ježíše, kterého posléze za třicet stříbrných zradil. Lidé by se proto podle legendy v tento den neměli mračit, aby jim to náhodou nezůstalo. Středa se také nazývá sazometná, podle zvyku čištění komínů, čímž se vyháněli zlí duchové.
Zvyky a tradice o pašijovém týdnu (zdroj: ČT24)
Amen, pravím vám. Jeden z vás mě zradí
Prvním ze čtyř největších velikonočních svátků je Zelený čtvrtek. Ježíš ten den uspořádal poslední večeři, na které se loučil s apoštoly a ustanovil eucharistii (svátost těla a krve). Jako příklad pokory a bratrské lásky svým žákům umyl nohy. Učedníkům ale také oznámil, že ho jeden z nich zradí.
- Když nastal večer, zaujal místo u stolu s Dvanácti. Při jídle jim řekl: „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: „Jsem to snad já, Pane?“ Odpověděl: „Kdo si se mnou namáčí rukou v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.“ Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: „Jsem to snad já, Mistře?“ Odpověděl mu: „Tys to řekl“ (Matoušovo evangelium 26,20-25).
V kostelech se večer na památku poslední večeře slouží mše a někde se dodržuje i obřad mytí nohou. Žehnají se také oleje, které budou používány celý rok při udílení svátostí. Utichají rovněž zvony, které až do soboty „odlétají do Říma“. Ticho a smutek připomíná Ježíšovu večerní modlitbu v Getsemanské zahradě, kde byl později zatčen.
Getsemanská zahrada
V lidovém pojetí Velikonoc byl Zelený čtvrtek spojován s řadou zvyků a pověr. Utichlý hlas zvonů nahrazovaly děti řehtačkami. Říkalo se, že vyhánějí Jidáše. Hospodyně zametly před východem slunce dům a smetí vynesly za humna, aby se v domácnosti nedržely blechy. Někde jedli chleba namazaný medem kvůli ochraně před uštknutím. Jedlo se i pečivo z bílé mouky a medu (jidášky) ve tvaru válečku, který symbolizuje provaz, na němž se Jidáš kvůli zradě Krista oběsil.
Zelený se čtvrtku říká podle zeleniny, kterou židé v tento den jedí, nebo podle zelené louky, na níž se v Getsemanské zahradě Ježíš při loučení modlil. Název ale mohl vzniknout i přesmyčkou původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (Zelený čtvrtek).
Pátek je dnem nejhlubšího smutku
Velký pátek, den ukřižování Ježíše Krista, je pro katolíky dnem nejhlubšího smutku a největšího půstu v roce. I lidové přívlastky Bolestný či Tichý pátek vyjadřují smutek, pokání a půst věřících pro památku Kristovy oběti.
V kostele si kněz na začátku bohoslužby v tichosti lehá na zem tváří k zemi. Gesto vyjadřuje pokoru člověka „pocházejícího ze země“ i zármutek a bolest z Kristova umučení. Těžištěm bohoslužby jsou pašije podle evangelisty Jana, které poukazují na Ježíše – beránka a ztotožňují jeho oběť na kříži s velikonoční obětí na odpuštění hříchů a vítězstvím nad smrtí.
S velkým pátkem se pojí také řada lidových zvyků. Mnozí se omývají vodou nebo rosou, aby byli chráněni před nemocemi. Nemělo by se hýbat zemí, tudíž ani pracovat na poli nebo v sadu. Nesmí se prát ani prádlo. Pradleny říkaly, že by ho namáčely do Kristovy krve. Někteří lidé věřili, že země vydává své poklady nebo že vycházejí na souš vodníci a z hory i Blaničtí rytíři.
Obřad na Velký pátek v katedrále svatého Víta
Velikonoční vigilie
Na Bílou sobotu se kromě modliteb nekonají žádné obřady, vše se připravuje na Velkou noc, která dala jméno celým křesťanským svátkům. Chystaly se obřadní i sváteční pokrmy, pekly se mazance i velikonoční beránci, pletly se pomlázky a zdobila vajíčka. Bílou sobotou také končí dlouhotrvající půst.
Večer po západu slunce začíná jeden z nejstarších obřadů církve. V kostele se zhasnou všechna světla a venku se zapálí velikonoční oheň, který symbolizuje Ježíše Krista jako světlo pro tento svět. Kněz ohni požehná zdobenou velikonoční svící – paškálem, od které si svíčky postupně zapalují i ostatní věřící. Vnesením zapáleného paškálu do zhasnutého kostela začíná slavnost Vzkříšení doprovázená chvalozpěvem Exsultet ze čtvrtého století. Opět se také rozezní zvony, jež utichly ve čtvrtek.
Večerní velikonoční vigilie je vhodnou dobou pro obřad křtu, což se odráží i v názvu Bílé soboty, který je zřejmě odvozený od bílého roucha novokřtěnců. Bílá barva má ale svůj předobraz už ve starozákonním judaismu, kdy se muži oblékali během pesachového šabatu do bílých rubášů.
Zapalování paškálu velikonočním ohněm
Dříve lidé před bohoslužbou doma uhasili ohně a znovu je zapalovali až polínkem rozpáleným od paškálu. Z ohořelých dřev se pak zhotovovaly křížky, které se nosily na pole, aby dobře rodilo. Někde se dávaly uhlíky za trám domu na ochranu před požárem. Popelem z posvěceného ohně se posypávaly louky.
Neděle je dnem Páně
Nedělní Boží hod velikonoční je pro křesťany největším svátkem, kdy si připomínají vzkříšení Krista. V mnoha kostelech probíhají už od časného rána slavnostní mše, na kterých se zpívají velikonoční žalmy a hoří paškál. Zdobená svíce se od Bílé soboty zapaluje při každé mši a křtu až do letnic. Žehnají se také pokrmy, často velikonoční beránek, maso nebo vejce. Na mši si měl podle tradice každý obléct něco nového, aby ho beránek nepokakal.
Křesťané se v tento den začali pravidelně scházet k eucharistickému „lámání chleba“ a neděli nazvali „dnem Páně“. Každá neděle v roce je tedy zvláštním zpřítomněním Kristova vykupitelského činu.
V Čechách podle lidové tradice děvčata chodila s pomlázkou, což byl stromek ozdobený stuhami a fáborky. Tam, kam dívky zašly, přinášely zdraví a štěstí. V tento den se podávala i nejlepší jídla – pečený beránek, velikonoční nádivka, takzvaná hlavička, skopové a jehněčí maso, někde holoubata. Pořádaly se také tancovačky a veselice, kde si lidé připíjeli na zdraví a úrodu. Ještě ve středověku se na Boží hod propouštěli i vězni, nejtěžším zločincům se alespoň zkracoval trest.
Tradice na Boží hod a velikonoční pondělí (zdroj: ČT24)
K velikonočnímu (Červenému) pondělí se už žádné zvláštní liturgické církevní obřady neváží. V Česku má ale charakter lidových zvyků. Chlapci chodí po vsi s pomlázkou, která má podle tradice do domu přinášet úrodu, blahobyt a štěstí.
Hospodyně mají mít pro koledníky připraveny cukroví či obarvená vejce, jež jsou symbolem života. Na Moravě dodnes nevymizel zvyk polévání studenou vodou, která má člověka očistit od hříchů a osvěžit. Koleda Hody, hody do provody pak připomíná dobu, kdy lidé hodovali a slavili vzkříšení Ježíše až do následující neděle, které se říkalo provodná.
Letnice
Velikonoční oslavy pokračují dalších padesát dní až do nedělní slavnosti Seslání Ducha svatého (letos 20. května). Svátek Letnic je vyvrcholením a naplněním Velikonoc. Připomíná událost, kdy deset dní po nanebevstoupení Krista sestoupil na zem Duch svatý a dal apoštolům sílu vyjít opět mezi lidi a neohroženě zvěstovat Kristovo poselství. Židé si o letnicích připomínají darování Desatera Mojžíšovi na hoře Sinaj.