Lidé nejsou připraveni na dlouhé stáří, soudí socioložka Jiřina Šiklová. Lidé podle ní nástup stáří ignorují ve falešné naději, že je na něj stále brzy. V 70 letech už se na něj ale nepřipraví, to by měli udělat tak o 20 let dříve. Propasti mezi generacemi, prodlužování života a střetu generací se bude věnovat Fokus Václava Moravce v úterý 3. listopadu ve 20 hodin na ČT24.
V sedmdesáti je pozdě připravovat se na stáří, upozorňuje Jiřina Šiklová
Říkáte, že na stáří nejsou lidé připraveni, a tím i na to doplácejí, co tím máte na mysli?
Je to poprvé, kdy takto masově zestárla jedna generace. A v tomto směru to bude ještě značně výrazné, jelikož lidí, kteří se budou dožívat vysokého věku, bude stále více a více. V relaci k mladým lidem budou převládat ti staří. Čili mladší generace se dočká toho, že za jejich život budou převládat staří lidé. Bude to otázka mezilidských vztahů, výrazů a širokosti věkových skupin.
Jak máme rozumět nepřipravenosti na stáří? Máme tomu rozumět tak, že jsme po dobu svého života nemysleli na stáří a teď můžeme splakat nad výdělkem?
Ta nepřipravenost souvisí s tím, že lidem nikdo včas neřekl to, jak dlouho budou v etapě stáří žít. Nikdo jim neřekl, že by si měli dokázat nejen najít program, ale i přátele, kteří o ně budou stát. Přátele, kteří budou ve stejné věkové skupině, aby s nimi mohli stárnout. Důležité jsou i zájmy, které budete schopni realizovat ve stáří, těžko budete sprinterem a radši zvolíte procházku. Všechno souvisí se vším. Najít si a investovat do takových pomůcek, které nám to stáří usnadní.
Lidé do budoucna nemyslí nejen na zuby, brýle, sluchadla a výtah, ale na řadu takovýchto pomůcek, které život ve stáří usnadní. Lidé stáří neustále odstrkují a snaží se na něj nemyslet, doufají, že na to mají ještě čas. Na stáří by se neměl člověk připravovat v okamžiku, kdy je mu sedmdesát anebo osmdestá let, ale tak kolem padesátého roku věku, a to nejpozději.
Tím se myslí pořídit si klidně menší byt, ale také zabývat se otázkou ohledně dopravy. „Dopravím se ještě na určité místo vlakem či autobusem?“ A právě tyto otázky si neklademe. Například staří lidé se velice rádi stěhují do měst, aniž by si uvědomili, že nebudou stačit tempu města. Pokud mluvíme o Praze, pohyb po pohyblivých schodech a cesta metrem je pro ně daleko složitější než to, na co byli celý život zvyklí. De facto sami sebe také izolují tím, že si neuvědomují své možnosti. Řekla bych, že si nechtějí své změněné možnosti i nedostatky připustit.
Doba si žádá, aby se lidé uměli dobře a především rychle přizpůsobit a právě starým lidem to jde nejhůře, čím je to způsobeno?
Adaptabilita u starých lidí není jen to, že jsou na něco zvyklí, ale jde i o snížení jejich schopností. Jako starý muž zdaleka neuděláte tolik kliků a pohybů, jako mladý člověk. Nezvednete tolik, kolik jste zvednul v době, kdy jste byl mladý, a právě tyto okamžiky lidi ovlivňují. Toto je adaptabilita a ta se musí buď dělat pomalu, anebo si sám musí člověk říci, teď se musím adaptovat a přizpůsobit prostředí vůči sobě.
A co taková úcta ke stáří? Má být automaticky starší člověk uctíván těmi mladšími?
V každé společnosti a v každém řádu je vždy uctíváno něco, čeho je nedostatek nebo co je vzácné. Například kdyby zlato bylo neustále kolem nás, nijak bychom si ho nevážili. Dokud byla skutečnost taková, že starých lidí bylo málo, bylo tomu úplně jinak. Dříve opravdu zestárli jen ti nejlepší z nejlepších. Dnes s troškou pomoci od zdravotnictví se stáří může dožít téměř každý. Není to tedy v dnešní době považováno za výjimečné. Ještě před sto lety se pouhých šest procent obyvatelstva dožilo vyššího věku.
Můžeme tedy vůbec úctu po mladých ke starým občanům chtít?
Úcta není něco, co mohu vynutit. Ta se nedá nadekretovat. Nemůžeme říkat: máme mít úctu, naopak ji ten člověk musí umět vyvolávat. Ani rodiče nemohou mít automaticky úctu od svých dětí, natož pak prarodiče když se nechovají tak, aby je ti druzí měli rádi.
Aktuální výše průměrného důchodu je kolem jedenácti tisíc. Je stáří o materiální chudobě?
Stáří automaticky neznamená chudobu, i když důchod není velký, většina lidí s ním umí vyžít. Pořekadlo jak si v mládí usteleš, tak si ve stáří lehneš, je v tomto případě pravdivé. Lidé, kteří o sobě říkají, že jsou chudí, se snaží nepřímo vzbudit pozornost. A taky to může být cesta, jak se snaží vyvolat pomoc od těch ostatních. To je také záležitost, která hraje důležitou roli.