Praha – Britské archivy odhalily nové okolnosti atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, k němuž došlo 27. května 1942 v pražských Kobylisích. Tradovaná verze atentátu uvádí, že se Josefu Gabčíkovi zasekl samopal a Jan Kubiš pohotově reagoval tím, že pod kola Heydrichovy limuzíny vhodil bombu. Podle historika z Vojenského historického ústavu Eduarda Stehlíka, který bádal v britském Národním archivu, totiž mohl atentát proběhnout jinak: první měl bombou útočit Kubiš a případná Gabčíkova střelba měla pouze pojistit protektorovu smrt.
Zastupující říšský protektor a architekt tzv. konečného řešení židovské otázky Reinhard Heydrich směřoval ve středu 27. května ze svého zámeckého sídla v Panenských Břežanech na Pražský hrad. Osudnou se mu stala dnes již neexistující ostrá zatáčka v pražských Kobylisích. Před Josefem Gabčíkem se samopalem v ruce ho sice na poslední chvíli varoval řidič vozu (byl slunný květný den a protektor jel v kabrioletu) Johannes Klein, Heydrich ovšem nedal pokyn ujet. Namísto toho rozhodl o zastavení a ve voze se postavil.
Následná exploze mu zlomila žebro a narušila slezinu
V jakém pořadí se kroky českých parašutistů odehrály, ovšem nyní – na základě Stehlíkových zjištění - není zřejmé. Až dosud se mělo za to, že poté, co se Gabčíkovi zasekl samopal STEN, hodil Kubiš pod kola vozu bombu. Údaje z výcviku, který na podzim roku 1941 probíhal ve Velké Británii, ovšem hovoří o cvičení zcela odlišné taktiky.
„První bomba měla být vržena na předek vozu, aby zničila motor a auto tak zastavilo. Druhá bomba pak do prostoru osádky, kde měla zabít Heydricha a případně i jeho řidiče. Gabčíkův úkol byl v případě potřeby 'práci' dokončit - ať již střelbou ze samopalu, nebo z pistole,“ informoval v rozhovoru pro Český rozhlas Stehlík.
Historik Vojenského historického ústavu se odvolává na materiály uložené ve Velké Británii, které vydávají o přípravách českých atentátníků podrobné informace. O atentátu na Heydricha bylo rozhodnuto bezprostředně poté, co se v protektorátu ujal vrcholné funkce (27. září 1941) a spustil první vlnu represí včetně stanného práva.
Eduard Stehlík v Interview ČT24
Zkreslit pohled na akci mohl podle Stehlíka i hlavní svědek atentátu, Heydrichův řidič.
„Šofér udělal dopravní přestupky, vyhýbal se třem tramvajím. Sám měl zájem vypovídat tak, aby mu to co nejméně ublížilo… Jeho hlavní profesí byla ochrana Heydricha… Říkal, že reagoval na Heydrichův povel k zastavení. Pokyn byl špatný, řidič ho nikdy neměl poslechnout.“
Podle Stehlíka je i otázkou, kdy se o atentátu dozvěděl prezident Beneš. "Prezident Beneš se o přípravách armády dozvídá až 7. října… On není proti vlastnímu atentátu, ale nechce ho nechat provést bez souhlasu domácího odboje. Protože si uvědomuje, že domácí odboj bude represemi po atentátu postižen nejvíc. Troufám si tvrdit, že prezident Beneš se o tom atentátu, o tom, že něco dál běželo, dozvěděl až 27. května, když ta bomba vybuchla."
Za atentátem stála i osobní msta za popravené důstojníky
Klíčovou roli v rozhodování o postupu proti zastupujícímu říšskému protektorovi měl plukovník generálního štábu František Moravec. Podle Stehlíka měla dokonce celá příprava atentátu i osobní rozměr; v první skupině lidí, které dal Heydrich po nástupu do funkce popravit, byl totiž i armádní generál Josef Bílý, Moravcův někdejší nadřízený, který nad plukovníkem držel ochrannou ruku a pomohl mu i k další kariéře na Hlavním štábu čs. branné moci.
„Rozhodnutí o atentátu je vlastně reakce na popravu oblíbeného nadřízeného,“ upozornil Stehlík v rozhovoru pro Český rozhlas s tím, že o několik dní později nacisté popravili dalších 13 vysokých důstojníků generálního štábu. „Šlo o mstu za naše padlé, za vražděné lidi tady doma, aby - jak se přímo říká v příslušné instrukci – Němci poznali, že vracíme ránu za ránu,“ dodává Stehlík.
Nejdřív bomba, potom střelba – nikoli naopak
Už 3. října byli vybráni potenciální útočníci. Vedle Slováka Josefa Gabčíka šlo o Karla Svobodu, kvůli zranění po seskoku z balonu ho později vystřídal Jan Kubiš. Atentát byl původně naplánován na 28. října 1941, čili na nacisty zakázaný státní svátek vzpomínající výročí vzniku samostatného Československa. Jeho symbolický rozměr ještě posilovala skutečnost, že pouhé dva roky předtím, 28. října 1939, proběhly v Praze studentské demonstrace, při nichž byl nacisty smrtelně zraněn medik Jan Opletal (zemřel 11. listopadu).
Od poloviny října procházeli Gabčík s Kubišem doplňujícím výcvikem a speciální přípravou. Vše probíhalo v režii britské SOE (Special Operations Executive), která ve svých materiálem operaci Antropoid dodnes eviduje jako vlastní akci. Britové se podíleli nejen na výcviku a vyzbrojení obou parašutistů, ale i na naplánování vlastního útoku, jehož podoba se výrazně liší od tradované verze atentátu.
Podle připraveného plánu byl prioritní bombový útok. Oba čeští parašutisté si ho zkoušeli ve výcvikovém středisku Aston House u Stevenage, kde v tamním zámeckém parku, maketou bomby útočili na kapotu „cvičebního“ vozu Austin. Britského instruktora majora Petera Wilkinsona a jeho přítele kapitána Alfgara Hesketh-Pricharda ovšem vyváděli z míry, protože se jim maketou granátu do jedoucího automobilu dařilo trefit jen sporadicky. Na rozdíl od nich oba Britové vozidlo zasahovali prakticky každým hodem. Jak zdůrazňovali, bylo to jistě jen a jen proto, že Češi nehrají kriket.
Logiku zvolené taktiky potvrzují i členové speciálních policejních a vojenských jednotek; všichni se shodují na tom, že prioritní je v případě podobného útoku, jaký provedli čeští atentátníci, auto zastavit – a nezačínat střelbou. „Jsou to logické a přesvědčivé závěry,“ konstatoval také Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy, který patří ke znalcům období nacistického teroru.
Jak to bylo se samopalem?
„Sedmdesát let je to známo tak, že Kubiš hodil bombu až poté, co Gabčíkovi selhal samopal. Na druhé straně verze Eduarda Stehlíka logiku má. Odpovídá zásadám útoku na vozidlo. A ty takové opravdu byly,“ citoval historika Jana Břečku server iDnes.cz. Břečka ovšem zároveň upozornil na to, že dobové zprávy o atentátu včetně Heydrichovy výpovědi o tomto postupu nehovoří.
Šustek také upozornil na mezery ve Stehlíkově hypotéze. Heydrichova limuzína projížděla ostrou zatáčkou tak blízko parašutistů, že je mohl výbuch bomby ohrozit, proto zřejmě dali přednost střelbě ze samopalu. „Je těžko říci, jestli se rozhodli, že si úkoly prohodí, že nebudou používat bombu, protože jim přišla spolehlivější střelná zbraň, která nakonec selhala,“ připouští Stehlík. „Všechno mohlo úplně jinak, Gabčík se mohl se jít podívat, jestli už Heydrich jede, mohl mít výhled zakrytý tramvají přijíždějící od Kobylis, kterou Heydrichovo auto předjíždělo zleva, a tak se za ni na několik cenných vteřin „schovalo“. Parašutisté tak museli improvizovat, reagovat ve velice krátké době, a proto zaútočili oba prakticky současně“ dodává vojenský historik.
Eduard Stehlík
„Atentát tohoto typu na takhle vysoce postaveného nacistického funkcionáře se už nikdy nepodařilo opakovat. Je to naprosté unikum ve všech zemích nacisty okupované Evropy. Nikdo jiný, ani Jugoslávci, Poláci, Rusové, nezvládl udělat něco podobného. To je opravdu výjimečná věc.“
