V roce 1955 se desítce politických vězňů podařilo nemožné: utéct z lágru uranových dolů na Jáchymovsku. Vykopali dvacetimetrový tunel, kterým se dostali na svobodu. Anton Tomík, rodák ze Skalice na moravsko-slovenském pomezí, patřil ke skupině uprchlých vězňů a dnes je posledním žijícím mužem z legendární desítky.
Do uranového dolu se rodák ze slovenské Skalice a syn sadaře, který hospodařil na pěti hektarech při dnešní hranici Slovenska s jižní Moravou, dostal za smyšlený zločin. V roce 1950 založil Tomík se dvěma stejně starými spolužáky „Spolok antikomunistov“, později se přidal ještě čtvrtý, o rok mladší. Kromě několika letáků vyhozených z vlaku sice žádnou skutečnou činnost nevyvíjeli, přesto se jim jejich smýšlení stalo osudným.
Tři roky po komunistickém převratu, kdy nový režim rodinu připravil o sady, živobytí i iluze, se vydal s kamarády na výlet do Slovenského ráje. Netušili, že nevinný čundr jim navždycky změní život. „Cestou nás zastavili lesáci a ptali se, kdo tam střílel. Odevzdali jsme legitimace, ale kdybychom byli vinní, tak jim je nedáme. Pak tvrdili, že jsme je chtěli zastřelit, a hned ráno nám dali pouta,“ vzpomíná Anton Tomík.
V létě 1951 je celý den vezli do vyšetřovny v Košicích a pak zase zpět k Trnavě do věznice v Leopoldově. Tam strávil Anton Tomík tři měsíce na samotce bez oken s neustále rozsvíceným světlem. K soudu se dostal až v únoru 1952, více než půl roku po zatčení.
„Prý jsme si chtěli udělat vysílačku, spojit se s partyzány, dostat Širokého (pozn. Viliama Širokého – poslance a ministra zahraničí) a vyhodit do vzduchu. Já ani nevěděl, kdo to je. Neměli jsme advokáta, byl soud a prokurátor navrhoval trest pro výstrahu, pověšení,“ podivuje se ještě dnes nad zvrhlostí režimu pamětník.
Byly to galeje, Němci by se mohli učit
Trojici mladíků nakonec soud potrestal patnácti lety vězení za velezradu. Ty nejschopnější odsouzené tehdy režim posílal těžit uran do dolů v západočeském Jáchymově, a tak se Anton Tomík ocitl v barácích obávaného tábora Nikolaj.
„Bylo nás čtyřicet v místnosti, ani splachovací záchod tam nebyl. Byly to galeje. Ti, co prošli koncentráky, říkali, že by se Němci mohli učit od komunistů. Chodili jsme na šachtu v pětistupu, omotaní řetězem, dva kilometry v minus dvaceti stupních,“ popisuje Anton Tomík.
Tehdy dvacetiletému Antonovi bylo jasné, že patnáct let těžké práce v nelidských podmínkách a ve zdraví nesmírně nebezpečném prostředí nemůže vydržet. Stále proto dumal nad tím, jak z lágru utéct.
Po třech letech věznění měl štěstí, jako schopného a hlavně důvěryhodného člověka ho oslovil jeden ze spoluvězňů, kteří z jáchymovského lágru kopali tunel na svobodu. „Byl jsem poslední, kdo se to dozvěděl. Museli jsme tam chodit po šichtě, v noci, nebo když všichni pracovali,“ říká pamětník.
Tunel vedl metr pod koridorem, kterým chodili dozorci
Hlavním iniciátorem byl Adolf Ruš z Třince. Tunel začal hloubit ve stolařské dílně, ve které pracoval a od které měl klíče. Každý ze zapojených obstaral, co mohl. Chodbu dokonce vyztužovali dřevěnými trámy, měli v ní i světlo. Denně zvládli vyhloubit zhruba patnáct centimetrů. Hlínu z podzemí vynášeli postupně v malých sáčcích na půdu.
Nikdo z dozorců si ale ničeho nevšiml. A to ani přesto, že tunel vedl metr pod koridorem, kterým chodili. Jakékoliv kýchnutí mohlo znamenat prozrazení. „Nedalo se tam hýbat a nad vámi chodili strážní,“ popisuje pamětník. Den D přišel po čtvrt roce kopání 6. listopadu 1955. „Když jsme se dostali nahoru, museli jsme se plazit po zádech. Poslední zavřel a sypal papriku a koření kvůli psům. Kdyby někdo z nás zakašlal, tak nás postříleli,“ říká Anton Tomík.
Devět stovek ozbrojenců pročesávalo celou zemi
Desítce vězňů se podařilo nemožné, prchli, aniž by si jich kdokoliv všiml. Už v noci se proto snažili dostat od lágru, co nejdál to půjde.
Stráže si jejich absenci uvědomili až při ranním nástupu. Ministerstvo vnitra kvůli nim nasadilo do akce přes devět stovek příslušníků bezpečnostních složek. Na Antona Tomíka a jeho spoluvězně měli připraveno sedmdesát kulometů, téměř tři stovky samopalů, pětaosmdesát pistolí a víc než pět set pušek.
„Takovou sílu použili, aby nás zlikvidovali. Kontrolovali pěšáky, vlaky, auta. Všechno až do Prahy obsadili,“ říká pamětník.
Vězni v noci utíkali, přes den se skrývali v lese. „Byli jsme zakrytí listím a najednou se objevila hlaveň. A já viděl, že je zle. Zakřičel jsem a udělal to, co nikdo neuměl, salto dozadu. Byl to ale hajný, který hledal pytláky,“ popisuje Anton Tomík.
Nikomu se nic nestalo, hajný ale podezřelé další den nahlásil. Skupinka se přesouvala na jih, v Lokti ale narazila na řeku Ohři. A most přes ni byl střežený jako všechny v širokém okolí. Překročení řeky se nepovedlo.
„Začali střílet. O mě říkali, že jsem jako Kristus, že jsem přešel přes vodu a neměl ani vodu v botách. A že jsem přeskočil dvaapůlmetrový plot. Nahmatal jsem si krev a ten den mám vymazaný. Probral jsem se, až mě olizoval policejní pes,“ říká.
Za dvanáct dnů všechny pochytali, do Jáchymova už se nevrátili
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Do dvanácti dnů po útěku jich pochytali všech deset. Adolf Ruš se i přes zranění dostal nejdál, nachodil přes dvě stovky kilometrů. Našli ho kousek od Prahy.
Po dopadení všichni dostali další tresty, do uranových dolů už se ale nevrátili. A přesně o to jim šlo. Anton Tomík strávil dalších pět let v Leopoldově, propustili ho na podmínku v roce 1960. Z vězení vyšel, když mu bylo dvacet osm. „Když jsem se vrátil, neměl jsem právo chodit do školy, neměl jsem práci, nemohl jsem na vojnu a ani volit,“ říká.
Nakonec si našel práci jako dělník a technik ve Skalici a pak Bratislavě, kde žije s manželkou Máriou dodnes. Je jedním ze zakladatelů Konfederace politických vězňů na Slovensku. Věří, že za vysoký věk vděčí právě útěku, díky kterému se na další roky věznění vyhnul Jáchymovu a nebezpečnému radioaktivnímu záření. A dostat se tehdy z obávaného lágru byl opravdu hrdinský kousek.
