Praha – Po krátké nemoci 14. března 1953 v 11 hodin odešel „milovaný vůdce našeho pracujícího lidu, náš nejlepší a nejvěrnější žák Lenina a Stalina, pravý otec naší svobodné lidové demokratické vlasti… K záchraně života … bylo podniknuto vše, co je v lidských silách… Nadešly těžké, přetěžké hodiny pro československý lid. Krátce po úmrtí Stalina stíhá jej nové nesmírné neštěstí…“ Tak Rudé právo oznamovalo úmrtí prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda.
Tisk ke Gottwaldově smrti: „Ať žije husitsky a gottwaldovsky pevný lid!“
Gottwald stál v čele Československa pět let. Nesl zodpovědnost za politický vývoj v zemi po roce 1948, za nezákonnosti, policejní zvůli i justiční teror. Jeho politický život byl těsně spjat s působením Josifa Stalina. Vypadalo to, že je sovětskému diktátorovi věrný i ve smrti. Objevily se i spekulace, zda nebyl Gottwald otráven v Moskvě, kam několik dní před smrtí přes varování lékaře odletěl na Stalinův pohřeb. To se však nepotvrdilo. Gottwald, alkoholik, který dlouhodobě trpěl venerickou chorobou, zemřel zřejmě na krvácení do hrudníku z prasklé výdutě na aortě.
Rudé právo, 15. března 1953
- Věčně bude žít v československém lidu jméno soudruha Klementa Gottwalda. Bude žít v našich srdcích, v našich myslích, v našich činech
- Ať žije husitsky a gottwaldovsky pevný a statečný československý lid!"
Dobře organizovaná smuteční kampaň zachvátila celou zemi. Při pompézní tryzně ho na poslední cestě doprovázely statisíce lidí. Po vzoru Lenina a Stalina mělo být Gottwaldovo tělo uchováno „na věčné časy“. Bylo nabalzamováno a vystaveno ve skleněné rakvi v Památníku osvobození na Žižkově. Přes péči a obrovské náklady však tělo napuštěné chemikáliemi po čase začalo měnit podobu. Nakonec bylo v roce 1962 zpopelněno a uloženo opět v žižkovském památníku. Po pádu komunismu Gottwaldovu urnu uložili na Olšanských hřbitovech.
Gottwald: „… od ruských bolševiků se chodíme učit, jak vám zakroutiti krk“
Klement Gottwald se narodil 23. listopadu 1896 v Dědicích u Vyškova jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice. Vyučil se truhlářem a od roku 1921 byl členem KSČ. Na výsluní se dostal ve svých 33 letech, když se na přelomovém 5. sjezdu KSČ v roce 1929 postavil do čela stranických pučistů a vyhlásil bolševizaci KSČ. Jeho skupina se prosadila díky dogmatickému přebírání tehdejších směrnic Komunistické internacionály, která vytyčila heslo „Třída proti třídě“. Gottwaldovy parlamentní výroky z prosince 1929 o tom, že komunisté se do Moskvy jezdí učit, „jak vám zakroutit krk“, jen dokreslují linii tehdejšího vedení KSČ.
V prezidentských volbách v roce 1934 Gottwald kandidoval proti T. G. Masarykovi s heslem „Ne Masaryk, ale Lenin“. Kromě neúspěchu si za své výroky v předvolební kampani vysloužil trestní stíhání, před nímž uprchl do Sovětského svazu. Po roce a půl práce v moskevském ústředí Kominterny přijel zpátky do ČSR díky amnestii nového prezidenta Edvarda Beneše.
Po válce dokonce hovořil o „specifické cestě“ k socialismu
Druhou světovou válku strávil Gottwald v moskevském exilu. Po válce stanul v čele KSČ a přivedl komunisty až k vítězství ve volbách v květnu 1946. V letech 1945-1947 se Gottwald stylizoval do role rozvážného státníka a budovatele. Dokonce si pohrával i s ideou „specifické československé cesty k socialismu“. Uklidňoval rolníky, že „u nás kolchozy nebudou“, živnostníkům sliboval jistoty pro jejich podnikání. Období „specifických cest“ ukončila začínající studená válka a ustavující schůze Informbyra devíti komunistických stran v září 1947. Od té doby opět existovala jen jediná varianta, a tou byla přeměna podle sovětských pravidel.
Důsledkem nastolení „opravdové“ marx-leninské cesty byl komunistický převrat v únoru 1948. Prezident Beneš pod Gottwaldovými hrozbami občanskou válkou a možnou sovětskou vojenskou intervencí přijal demisi ministrů a podepsal jeho návrh nové vlády. Beneš nakonec abdikoval a Gottwald v červnu 1948 usedl do uvolněného prezidentského křesla.
Od února 1948 se prohlubovalo Gottwaldovo vazalství na Moskvu. Začátkem 50. let byl již v podstatě pasivním vykonavatelem Stalinových direktiv, a je tak přímo odpovědný za roky nezákonností, policejní zvůle a politických procesů, které nakonec zasáhly i samotné vedení KSČ.
