Lidé v Česku si připomínají výročí úmrtí prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Zemřel 14. září 1937. Pietní akt, kterého se mimo jiné zúčastnil předseda Senátu Milan Štěch, se uskutečnil ve čtvrtek před polednem na Hradčanském náměstí v Praze. Dopoledne proběhla vzpomínka i v Lánech. V Českých Budějovicích zase odhalí Masarykovu bustu. Národní muzeum pak otevírá výstavu s názvem Fenomén Masaryk.
TGM se narodil 7. března 1850 v Čejkovicích u Hodonína. Maturoval v roce 1872 ve Vídni, kde o čtyři roky později dokončil vysokoškolská studia filozofie. Na studijním pobytu v Lipsku se seznámil s Američankou Charlottou Garriguovou, s níž se v březnu 1878 v New Yorku oženil a měl pět dětí. Přijal i její jméno. „Teprve manželství dovršilo mou výchovu,“ říkal.
Postupně se začal angažovat v politice a ve veřejném životě. V roce 1886 se jako vůdčí osobnost skupiny vylučující pravost Královédvorského a Zelenohorského rukopisu postavil proti nekritickému českému nacionalismu. Roku 1891 se za mladočechy stal poslancem říšské rady a českého zemského sněmu, v roce 1899 vystupoval v případu Leopolda Hilsnera odsouzeného za vraždu švadleny Anežky Hrůzové na jeho obranu a požadoval revizi procesu.
Masaryk dlouho zastával program autonomie českých zemí v rámci Rakouska-Uherska, což se změnilo po vypuknutí první světové války v roce 1914. Odešel do emigrace a stal se spolu s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem hlavním představitelem zahraničního odboje usilujícího o vytvoření samostatného československého státu. Posléze založil Národní radu československou a sehrál hlavní úlohu při získání vlád dohodových mocností pro ideu samostatného československého státu.
Masaryk dokázal vyhmátnout ducha doby
První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk jako silná a široce zaměřená osobnost přitahoval i odpuzoval. Zakladatel československého státu, „tatíček“ a „prezident Osvoboditel“, je vnímán jako symbol demokracie, humanity a mravnosti.
Podle Václava Klause byl Masaryk „největším politickým fenoménem v naší zemi“, filozof Karl Popper jej s Winstonem Churchillem prohlásil za dva největší státníky Evropy 20. století a například někdejší rakouský kancléř Bruno Kreisky o něm mluvil jako o jednom z největších Čechů v historii. Karel Čapek zase napsal: „Masaryk je princip“.
Podle odborníků se Masaryk do historie zapsal spíše jako muž činu než myslitel, který ve svých pětašedesáti letech zásadně změnil své postoje a začal aktivně bojovat za ideu československého státu. A to se mu po obratných politických krocích v roce 1918 podařilo.
Impulzivní a vytrvalý Masaryk stále zdůrazňoval odpovědnost a potřebu sebevzdělávání: „Hlavní věc je zdokonalovat sebe sama.“ Důraz kladl na mravnost, náboženství a vědecké poznání. „Jeho údělem bylo znepokojovat všechny pohodlné,“ napsal publicista Pavel Kosatík.
Masarykovo vědecké renomé přesáhlo hranice českých zemí. Hlavní jeho síla však podle historika Antonína Klimka spočívala „ve schopnosti vyhmátnout ducha doby a jednat. Kladl provokující otázky, byť jeho odpovědi nebyly vždy správné. Měl kuráž postavit se mocným, čelit veřejnému mínění, ať už v boji o Čechům posvátné podvržené Rukopisy, v aféře Žida Hilsnera obviněného z rituální vraždy, nebo při obraně Jihoslovanů, neprávem obžalovaných vídeňskými úřady“.
Podle historiků se ale Masaryk dopustil i některých chyb. „Muž, jenž napsal, že se státy udržují ideály, na nichž vznikly, vložil tomu svému do kolébky tři mylné předpoklady. První: existuje jediný státní národ československý. Druhý: převážně katoličtí Češi a Slováci jsou pokračovateli protestantských tradic. Třetí: národnostní poměry vyostřila teze, že země, v níž žily miliony Němců, tvoří odvěkou hráz proti germánstvu,“ napsal historik Antonín Klimek.
Prezidentem Československé republiky byl zvolen v nepřítomnosti v listopadu 1918 (znovu zvolen v letech 1920, 1927 a 1934). V prosinci 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů ve prospěch Edvarda Beneše.
Zejména v roce 1934 už byl ale Masaryk ke kandidatuře spíše donucen: „Politická situace nebyla vhodná k tomu, aby byl zvolen Edvard Beneš jeho nástupcem, což si Masaryk samozřejmě přál. Čili se snažil vyčkávat, aby pro Beneše byla nějaká jasná většina, což v květnu 1934 nebyla. Takže on musel počtvrté kandidovat na prezidenta, což by už určitě jinak nechtěl,“ vysvětloval ve Studiu 6 historik a redaktor Lidových novin Petr Zídek.
Masaryk už měl v té době značně podlomené zdraví a podle Zídka se nedokázal ani sám podepsat. Proto bylo v létě 1934 vyrobené podpisové razítko, kterým prezident stvrzoval zákony. Navenek se ovšem příliš pravdivých informací o zdravotním stavu prezidenta nedostávalo. Tomáš Garrigue Masaryk zemřel 14. září 1937 v Lánech.
