Studentský pochod proti komunismu nedošel tam, kam mířil. Zastavili ho policisté věrní komunistické straně, účastníky zbili a rozehnali. Nebyl listopad 1989, ale únor 1948. Studentský pochod, který byl posledním vzepětím nekomunisticky smýšlejících lidí, si nyní připomínají pamětníci spolu se skupinou senátorů, ale i současnými studenty a rektory některých vysokých škol. Sešli se v Nerudově ulici, kde studentský protest před 69 lety předčasně skončil.
Svůj Vítězný únor stvrdili komunisté zbitím studentů. Podpořit Beneše už nesměli
V pražské Nerudově ulici jako by se 69 let od komunistického převratu vznášel duch amerického filozofa George Santayany. Citát z jeho Života rozumu, podle kterého „ti, kteří nepoznali svoji minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali“, jako by parafrázoval každý řečník, který vystoupil, aby připomněl neblahé události 25. února 1948.
„Dějiny mají tendenci navracet se k turbulencím, které již jedna generace zažila a ta další na ně zapomněla. Ano, opět zapomínáme, ne my, kteří jsme se přišli dát hold obětem komunismu, ale celá česká společnost. Jako by demokracie a svoboda zároveň byly něco samozřejmého a zároveň něco zbytečného, co brzdí rozhodování a akceschopnost,“ řekl v úvodním projevu historik a senátor Tomáš Grulich (ODS).
Podobně smýšlí i zástupce vlády, kterým byl na pietním aktu ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL). „Únor 48 je důležité si připomínat. Patří mezi velmi smutná data naší moderní historie. Začala čtyřicetiletá diktatura komunistické strany, která zdevastovala tehdejší Československo – nejenom ekonomicky, ale především morálně,“ podotkl.
Pamětní deska v Nerudově ulici připomíná rozehnání studentského pochodu v roce 1948
Za samotné účastníky pochodu z roku 1948, které dnes sdružuje Pražský akademický klub 48, pak promluvil jeho předseda Jaroslav Müller. Připomněl, že studenti byli jedinou skupinou, která se komunistické snaze převzít všechnu moc ve státě otevřeně postavili. Na Hrad se jich vypravilo až sedm tisíc, mnozí potom čelili represím.
„Proti policii ovládané již tenkrát Komunistickou stranou Československa, proti policii s puškami a ostrou municí neměli šanci, že projdou na Pražský hrad podpořit prezidenta Beneše. Nepomohla dvakrát zpívaná československá státní hymna. Nepomohlo potom, když je policie začala bít, ani skandování hesla: 17. listopad. Studenti a studentky byli surově zbiti a pochod za svobodu a demokracii rozehnán,“ shrnul Jaroslav Müller.
Nedostali jsme se k panu prezidentovi, tady jsme byli zastaveni a tím to skončilo. Jak jsme potom utíkali dolů, to je jeden z nejhorších momentů mého života.
Studentská akce na podporu demokratických sil a prezidenta Edvarda Beneše to byla během únorové krize již druhá. Oproti předchozímu pochodu však tento již nedošel. Komunistický režim se tak vlastně uvedl tímtéž, co zahájilo jeho pád – rozehnáním studentského pochodu. Účastníci piety po 69 letech jejich pochod symbolicky dokončili. Po projevech v Nerudově ulici se totiž ještě přesunuli na Hradčanské náměstí, kde položili květiny k soše Tomáše Garrigua Masaryka.
Převrat v mezích zákona? Jen pověst
I když byl 25. únor jen vyvrcholením delší politické krize, přičemž například zatýkání představitelů nekomunistických stran začalo již dříve stejně jako vyzbrojování závodních (tehdy ještě ne lidových) milicí, bez něj by se historie ubírala docela jinou cestou. Komunisté by se možná moci stejně chopili, nedokázali by však vytvořit dodnes žijící mýtus o tom, že v únoru 1948 ve skutečnosti nešlo o nezákonný převrat, nýbrž o převzetí moci v mezích ústavy.
První polistopadový předseda KSČM: Balvanem komunismu je dění po Únoru 1948 (zdroj: ČT24)
Jak přitom připomněl historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Když Edvard Beneš přijal demisi a přistoupil na Gottwaldův požadavek, aby jeho vláda pokračovala dál, jen byla doplněna, ústavu pošlapal. Původně totiž sice 20. února podali demisi pouze ministři tří stran – totiž Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a Demokratické strany – kteří představovali menšinu kabinetu, jenomže 25. února ráno k nim přibyly ještě dvě demise sociálnědemokratických ministrů.
„Tím zvýšili počet na 14, což byla nadpoloviční většina. Takže reálně měl Edvard Beneš na základě demisí vypsat nové volby,“ poukázal Petr Blažek.
Historik: Postup komunistů a Beneše samotného nebyl ústavní (zdroj: ČT24)
Historik ale připustil, že úspěšný pokus o zastavení komunistů nebyl v Československu v roce 1948 příliš pravděpodobný. Sověti již měli plně pod kontrolou Polsko i Maďarsko a myšlenka Československa jako demokratické země, která přitom dobře vychází s Moskvou, mohla přežít jen tak dlouho, jak dlouho si komunisté zachovávali v takovém systému výsadní postavení. Protože ale vše ukazovalo, že po volbách, které měly v roce 1948 proběhnout, KSČ výrazně oslabí, byly kostky vrženy a ani Ústavní listina Československé republiky již nemohla běh dějin zastavit.