Praha – Řada bývalých spolupracovníků StB se u soudu domohla toho, že je ministerstvo vnitra muselo vymazat ze seznamu spolupracovníků StB. Jedním takovým spolupracovníkem byl i uznávaný houslista, původem z Ruska, Boris Monoszon, který byl prvním prokázaným spolupracovníkem KGB u nás. O jeho činorodé aktivitě ale existuje více než stostránkový spis. Ukazuje se, že vyčistit skvrny z minulosti, je poměrně snadné a stačí k tomu školácky pozměnit vlastní rukopis.
Borise Monoszona StB získala v roce 1981. Jako sólista Doležalova kvarteta vyjíždějící často do zahraničí měl proniknout do ruské exilové organizace NTS. To se mu podařilo. Celkem podal čtyřicet agenturních zpráv. Příslušníci StB jeho aktivitu hodnotili v superlativech a jeho služby ocenili celkovou finanční odměnou ve výši tří tisíc korun. Případ je však výjimečný tím, že se zachoval protokol o předání agenta do rukou KGB. Avšak Monoszonovo jméno v seznamech spolupracovníků StB na stránkách ministerstva vnitra záhadně dlouhá léta chybělo.
Teprve po sériích reportáží ČT odvysílaných v roce 2005 byl pan Monoszon zapsán do seznamu spolupracovníků StB vedeném ministerstvem vnitra. Jenže poté Monoszon ministerstvo zažaloval s tím, že ho jako agenta eviduje neoprávněně, a soud překvapivě vyhrál. Podivné na celé věci je, že zde existuje více než stostránkový spis plný konkrétních údajů a důkazů o aktivní spolupráci.
Zmiňovaný svazek má Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Svazek dokonce obsahuje vlastní rukou napsaný vázací akt. Svazek je jeden z velmi zajímavých svazků zachovaných v originále. „Je zajímavý tím, že je v něm doklad o spolupráci se sovětskou státní bezpečností KGB,“ popisuje historik ÚSTR Pavel Žáček. Naskýtá se tedy otázka, jak je možné, že ministerstvo vnitra spor s panem Monoszonem prohrálo. Monoszonova manželka tvrdí, že u písmoznaleckého posudku, který posloužil jako důkaz u soudu, pan Monsozon podváděl, když záměrně komolil písmo.
Při pohledu na písmo, které pan Monoszon předvedl u písmoznalecké zkoušky a které bylo posléze porovnáváno s vázacím aktem, připomíná spíše rukopis školáka. Posudek tehdy vypracoval soudní znalec Jiří Valeška, a to na zakázku advokáta pana Monoszona. „Na základě těch analýz a komparací jsem dospěl k pravděpodobnostnímu závěru, že tu listinu pan Monoszon nenapsal,“ tvrdí Valeška.
Jiří Straka, písmoznalec
„Ten znalec má tady zcela jasnou možnost odmítnout posudek vypracovat. On si zřejmě řekl, tedy podle mého soukromého názoru, tak ať mě oblafne, hlavně když mě zaplatí.“
Podle jiných písmoznalců, konkrétně Miloše Švandy z Kriminalistického ústavu Praha, vše nasvědčuje tomu, že Monoszov se snažil zakrýt to, jak ve skutečnosti píše. „Považuju ten posudek za odborně velmi nekvalitní a postup toho znalce za velmi pro mě nepochopitelný,“ konstatuje další písmoznalec Jiří Straka. Právě Straka byl tehdy soudem požádán o vypracování posudku. Jemu ale poskytli k posouzení jen zkouškové písmo od znalce Valešky, tedy to komolené a nespontánní. A tak stanovil, že závěr nemůže odpovědně učinit, protože nemá dost kvalitního materiálu.
Písmoznalecké posudky ale nebyly jediným důkazem u soudu
U soudu však stejně důležité byly i svědecké výpovědi. Soud ale vyslechl jen další pracovníky StB, kteří si ale na pana Monoszona prý nevzpomínají. Jedním takovým byl kapitán Jaromír Ulč, pracující na desáté správě SNB, a ve spisu Boris je jeho podpis uveden na desítkách dokumentů. Měl být dokonce při podepisování vázacího aktu pana Monoszona. Ten se hájí tím, že Monoszona nezná. „To někdo napsal a někdo tam dal nějaký můj podpis. Já toho člověka neznám osobně,“ tvrdí Ulč.
Jelikož ale strany sporu nenavrhovaly další svědky, soud dále již neprováděl další dokazování. Ministerstvo vnitra neuneslo důkazní břemeno a neprokázalo tedy pravdivost a oprávněnost spisu na jméno Boris Monoszon. A tak ministerstvo vnitra přehazuje odpovědnost za prohrané spory na soudy a naopak. Výsledkem je tedy více než sedmdesát procent prohraných žalob. Z historického hlediska prý ale navíc tyto rozsudky téměř o ničem nevypovídají.
