Smích a slzy jsou přirozenou lidskou reakcí na základní emoce. Podle vědců jsou účinnými nástroji v boji proti negativním důsledkům stresu. Podle psychologů není potřeba se slz bát. Naopak. Díky tomu se uvolní napětí. Říká se, že jinak platí to, že když nepláčou slzy, pláčou orgány. A že je na tom kus pravdy, se shodli i hosté pořadu Fokus Václava Moravce na téma Smích a slzy.
Smích a slzy jsou reakcemi na základní lidské emoce. To je jejich základní význam, ale dalo by se jich najít více. Například dítě ještě dříve, než umí mluvit, tak se směje. „Je tedy pravda, že ono se nesměje vědomě, už má vložený určitý genetický výraz, který je podobný smíchu a dospělí na to reagují,“ konstatuje psycholog Jiří Šípek z filozofické fakulty UK s tím, že to tak příroda vymyslela, aby se mu dostalo péče a pozornosti.
Podobně to ale funguje i u dospělých lidí, kteří se smějí například z důvodu, že potřebuji uvolnit napětí.
A je vlastně humor vrozený? „No nějak se to v člověku vezme. Svým způsobem ten, kdo má profesi, že vyvolává smích, tak je to v něm zakódované od dětství,“ míní textař, scénárista a moderátor Karel Šíp. Podle psychologa Šípka se ale nedá tak jednoduše škatulkovat a dělit lidi na to, zda smysl pro humor mají či ne.
„Realita je trošku složitější. Nemít ho vůbec je tedy prokletí a myslím si, že to je přechodná záležitost. Některá psychická onemocnění se vyznačují tím, že ta psychóza podobně jako mráz zlikviduje i ty nejjemnější kvítka. Smysl pro humor je podle mě jedno z nejjemnějších kvítek, čehož jsme psychicky schopni. A ta psychóza a onemocnění ho sežehnou. Tam bych řekl, že asi přechodně někdo mohl ztratil smysl pro humor. Ale pokud je někdo zdravý, tak možná jen nemá smysl pro něco, pro nějaký druh humoru. A taky vědomě to někdy nechceme brát z různých důvodů a přitom se vnitřně smějeme,“ míní Šípek.
Smysl pro humor má každý, ale lišíme se v tom, pro jaký druh humoru.
Slzy jsou v emociálním pohledu pak totéž co smích. Mají odplavovat napětí. Pokud někdo záměrně potlačuje pláč, pak si může způsobit potíže. U každého se to ale projeví jinak. „Je to individuální. Někoho bolí hlava, jiného břicho,“ vysvětluje Šípek.
Z některých průzkumů také plyne, že více pláčou ženy než muži. Ovšem to může být spíše dáno výchovou, než že by ve skutečnosti muži nemohli plakat. „Snažím se mužům říkat, že slzy nejsou hanba, ale i mně je hloupé se rozplakat. Ale slzy jsou skutečně od toho, aby tekly a ne, aby se předčasně zastavovaly. Zatlačené slzy dělají zle,“ dodává Šípek.
Na druhou stranu, pro komika a baviče je tou nejlepší odměnou to, když v očích diváků zahlédne slzy, ale musí jít o slzy smíchu. Podle Šípa je to pro něj ta nejlepší odměna.
Někdy může být hraný úsměv i v popisu práce, jako součást pracovní náplně a může tím někdy i lidské psychice pomoci. „Když jsem pracoval na psychiatrii, tak jsme vedli skupiny a razili jsme heslo pět milimetrů, což znamenalo zvednout koutky úst o pět milimetrů,“ říká Šípek. Je to podlě něho sice nepatrný posun, ale myslí si, že má velký smysl.
„Ten výraz vyvíjí tlak na psychiku, protože my fungujeme na systému exprese, prožitku a vize, fantazie. A nejsnadněji jde pracovat s výrazem. Takže když to vydržím, tak to opravdu vyvíjí tlak na systém, ve kterém já žiju a tedy na prožívání i způsob myšlení,“ vysvětluje Šípek.
Češi mají humor rádi
Smích tak člověku může pomoci, když se nachází v krizových situacích. Proto například zdravotní klauni chodí do nemocnic a pomáhají svým smíchem například překonat strach z operací dětem. Pozitivní myšlení a síla se poprat a nepropadnout beznaději pomohla třeba i herečce Chantal Poullain, která se musela již dvakrát za svůj život poprat s rakovinou. Podle známého českého chirurga sice naděje jako taková vylučuje racionalitu a rozumné uvažování, ale v životě může být tato skutečnost velmi individuální. Za svůj život se totiž setkal s případy, které vypadaly velmi nadějně, přesto dotyčný zemřel. Anebo obráceně, i beznadějné případy dobře dopadly.
Navíc platí, že Češi mají humor rádi. Do kin táhnou nejvíce právě komedie. A podobný trend lze vysledovat i v literatuře. Podle literárního vědce Pavla Janáčka je českým bestsellerem něco, co by se dalo pojmenovat humoristický román. „Tak trochu ze života, trošku moudré a abychom se tomu smáli,“ říká.
