Praha – Sluchově postižení kritizují praxi některých soudů vůči lidem s vadami sluchu. Například ti, kteří nepoužívají znakovou řeč a jsou odkázáni pouze na odezírání ze rtů, se v soudní síni často cítí ztraceni. Soudy mají ze zákona povinnost handicapovaným vycházet vstříc, a pokud člověk s postižením sluchu požádá o simultánní přepis řeči, měly by mu ho zajistit. V praxi ale takový přístup není vždycky samozřejmostí. Zákon o komunikaci neslyšících a hluchoslepých osob platí už rok, ale mnohé instituce s ním dosud nejsou obeznámeny.
Jedna z prvních institucí, která se simultánním přepisem začala zabývat, byl Městský soud v Praze. „Máme velký dluh vůči neslyšícím lidem. Stávající vedení soudních procesů v mnoha případech tuto skupinu osob znevýhodňovalo,“ odůvodnil předseda soudu Jan Sváček.
Za pravdu mu dává i 33letá Gita Moravcová, která se při rozvodovém stání setkala s odmítnutím soudce, který jednání nechtěl nechat přepisovat. Novela zákona, která má sluchově postiženým simultánní přepis zajistit, už přitom platila. „Řekl mi, že ho vůbec nezajímá, že neslyším,“ říká Gita. Se svým požadavkem uspěla až potřetí. „Poprvé jsem se pak u soudu cítila jako právoplatný člověk,“ dodává.
Ohluchlé a nedoslýchavé osoby musely dříve pouze odezírat
Neslyšící uživatelé českého znakového jazyka mají u soudu právo na tlumočníka. Ohluchlé a nedoslýchavé osoby, které neovládají znakový jazyk, ale musely dříve pouze odezírat, což nebylo příliš spolehlivé. Podle nového správního řádu jim proto musí správní orgán ustanovit prostředníka, který je schopen se s nimi dorozumět pomocí komunikačních systémů vycházejících z českého jazyka dle jejich vlastní volby.
V České republice žije odhadem přes půl milionu hluchoněmých a nedoslýchavých lidí. Podle České unie neslyšících se jich každý rok účastní nějakého soudního jednání stovky.
