Praha - KDU-ČSL, strana s devadesátiletou historií, patří mezi politické subjekty, jež disponují silnou členskou základnou, která čítá více než 37 tisíc lidí. Lidovci, kteří již od první republiky nechyběli v téměř žádné vládě, měli v 90. letech ambici vyrovnat se dvěma nejsilnějším subjektům české politické scény, ODS a ČSSD. Dříve "klidná síla", nyní rozhádaná středová strana balancuje na hranici volitelnosti. Od svého nového vedení si slibuje konec vnitrostranických půtek, které se točí mimo jiné kolem osoby Miroslava Kalouska. Ten nakonec mezi delegáty přeci jen dorazí, a to i přesto, že včera oznámil, že stranu opustí. S ním pravděpodobně odejdou i mnozí jiní vlivní lidovci.
Volba nového předsedy je pro lidovce pravděpodobně otázkou přežití. Další boje, na jejichž pozadí jakékoli programové cíle a stranické úspěchy blednou, by mohly vést až k rozštěpení strany a především definitivně odradit i dosud věrné voliče. Nový lídr KDU-ČSL má před sebou dva úkoly: opět sjednotit stranické řady a dostat lidovce na podzim do sněmovny. Lidovcům totiž vážně hrozí, že se po podzimních volbách nedostanou do parlamentu.
V KDU-ČSL dlouhodobě existují dva hlavní ideové proudy - jeden je tradiční křesťanský s větším sociálním akcentem, druhý spíše pravicově konzervativní. Do první skupiny lze zařadit současného předsedu Jiřího Čunka, Cyrila Svobodu a Michaelu Šojdrovou (všichni na sjezdu kandidují na předsedu), mezi představitele druhého proudu patří Miroslav Kalousek, Jan Kasal, Pavel Severa či další kandidát na předsedu Jan Březina.
Za obnovou strany stál Josef Lux
Dějiny strany, která legálně působila i za minulého režimu, psal od roku 1990 její předseda Josef Lux. Pod jeho vedením volební výsledky KDU-ČSL postupně rostly z 6 procent v roce 1992 až na 9 procent, tedy 20 mandátů, v roce 1998. Lidovci seděli v každé polistopadové vládě, včetně té úřednické Josefa Tošovského. V roce 1998 však ODS a ČSSD podepsaly opoziční smlouvu a lidovci odešli poprvé do opozice. Lux ještě předtím, než opustil kvůli těžké nemoci politiku, přišel s projektem čtyřkoalice, ve kterém spojila síly menší poltická uskupení - kromě lidovců i Unie svobody, ODA a DEU. Podle komentátora Jindřicha Šídla ten projekt vypadal velmi nadějně: „Ještě v roce 2001 se zdálo, že by tohle uskupení mohlo vyhrát parlamentní volby.“ Projekt však nakonec zkrachoval.
Lidovci stále hledají svého lídra
S odchodem Luxe strana začala hledat nového lídra. V následujících deseti letech vystřídala čtyři předsedy. Po Luxovi jí šéfoval Jan Kasal a do voleb v roce 2002 ji už vedl Cyril Svoboda. To už ze čtyřkoalice zbyla jen koalice složená z lidovců a Unie svobody. Získala tehdy 14 procent hlasů, tedy 31 křesel ve sněmovně.
Strana, která od sametové revoluce byla pouze v pravicových vládách, vstoupila do levicového kabinetu, v němž měli hlavní slovo sociální demokraté. Rok 2003 pak znamenal opět změnu lídra. Svobodu vystřídal Miroslav Kalousek, který před volbami v roce 2006 sliboval straníkům dvouciferný výsledek.
Lidovci však nakonec získali jen 7 procent, tedy 13 křesel. Patovou situaci stovky poslanců pravice proti stovce levice se pokusil vyřešit Kalousek nečekaným manévrem, který mu nakonec zlámal vaz. Začal vyjednávat s předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem o vládě, kterou by podporovali komunisté. Bouřlivý odpor členské základny vůči takovému řešení ho dotlačil k rezignaci a strana se opět vrátila k hledání nového lídra. Našla ho tehdy v Jiřím Čunkovi.
Jenže po Čunkově raketovém startu následoval stejně strmý pád. Kauzy údajné korupce a machinací kolem nich vedly až k jeho dočasnému odchodu z vlády a k permanentnímu ohrožení už tak křehké koalice. Strana za ním zpočátku bezvýhradně stála, ale když se Miroslav Kalousek postavil do čela Čunkových odpůrců, lidovci už nedokázali ani před kamerami předstírat jednotu. "Kalousek se dlouho držel, ale nakonec šel do přímého střetu a potvrdil svou pověst šedé eminence. Díky svým dobrým vztahům s Topolánkem dokázal Čunka vyprovodit z vlády během několika dnů, komentoval Kalouskovu osobnost Šídlo.
