Rudá armáda na Libavé. Jak se s ní žilo a co po ní zbylo? Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zahájila třiadvacetiletý pobyt sovětských vojsk na desítkách posádek v zemi. Legalizovala ho smlouva, kterou vláda podepsala před 50 lety, 16. října 1968 v Praze. Jednou z oblastí, kterou měla sovětská armáda plně k dispozici, byla Libavá. Stopy po ní jsou patrné dodnes.
Bylo to mlhavé období, těch dvacet let od srpna 1968, kdy z tohoto směru přijela do města Libavá v moravských Sudetech vojska Varšavské smlouvy. Moc se o něm neví.
Sovětská armáda, která tu nakonec zůstala, po sobě nezanechala jen azbukou počmárané zdi tři sta let starého poutního kostela na Staré Vodě.
Nebo jen obří ocelové garáže, v nichž parkovala mobilní odpalovací zařízení s raketami středního doletu, které byly schopny udeřit patnáctkrát silnější jadernou silou než atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki.
Zůstaly i vzpomínky lidí, kteří byli nuceni žít s okupanty v jednom městě - zdravit je na ulici, hostit je ve svých domovech, pít s nimi a kšeftovat. „Jak už to ale bývá, byli mezi nimi lidé dobří i zlí,“ vzpomíná Jan Hňátek, jehož rodině vojáci obsadili rodný dům v nedaleké obci Smilov
Sověti Libavou doslova zaplavili. Z neobydlených domů udělali posádková centra a velitelství, domovy pro ženisty a důstojníky, další paneláky pak nechali postavit pro očekávaný příchod rodinných příslušníků.
Na Libavé žilo nakonec asi 3 000 Rusů s celými rodinami a dětmi (na snímku). Počet obyvatel před rokem 1968 přitom nepřesáhl 800.
Na období srpnové invaze vzpomíná místní kronikář Jindřich Machala. Zatímco v nešťastném kostele uprostřed újezdu se povalovaly krávy vojenských statků, on sám bydlel tou dobou ve Šternberku a psal na zeď: „Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil.“
Pár dní po 21. srpnu, v době sjednoceného tisku a dobové propagandy na stránkách Rudého Práva, šířil mezi ruské vojáky v azbuce psané letáky: „Zachvatniki, idite domoj!“ Slovu okupant soldát nerozuměl.
To už se ale sovětští důstojníci promenovali po střelnicích a využívali naplno vojenská cvičiště na Libavsku
Kousek od města si postavili vlastní vesnici, kde se v ruském stylu zabydleli. Tomu místu se říkalo Malá Moskva.
Cestu k ní dnes zakazuje rozšklebená a prostřílená značka.
Na místě zbylo jen pár ruin a prapodivná atmosféra. O tom, jak probíhal život tady, se ví jen velmi málo.
Jako zázrakem přežil poutní kostel sv. Anny vystavěný v letech 1681-1696 podle plánu císařského architekta Giovanniho Pietra Tencally. Dodnes okázale stojí uprostřed Zóny nedaleko Malé Moskvy a zvenčí vypadá velmi zachovale.
Interiér už pohnutou historii posledních let ilustruje lépe.
Po tom, co kostel sloužil československé lidové armádě jako muniční sklad a vojenským statkům jako chlév, byl ruským vojákům prakticky volně přístupný. Hlavy andělů, které posloužily jako cíle zábavní střelnice, mohly srazit jak Češi, tak Rusové. Těžko dnes něco dokazovat.
Vzkazy o přítomnosti kluků z Altaje a Ivanova na barokních freskách jsou prokazatelnější. Pobyt sovětských vojáků v prostoru byl často nekontrolovaný.
„Jejich velkou neřestí bylo pytlačení. Proháněli se po lese v terénních autech a stříleli zvěř samopalem,“ vzpomíná kronikář Machala v postupně opravovaném kostele.
Počátkem 80. let přišlo ale na jiné střelivo. Balistické rakety SS-12 s doletem 900 km byly schopné nést jaderné hlavice. Z Libavé mohli Sověti zasáhnout Německo, Nizozemí nebo severní Itálii.
Na stavbě úložišť se podílely obě spřátelené strany. Dnes je obrůstá újezdní vegetace, ale ve své době byly nejnebezpečnější raketovou základnou na území Československa.
Odsun nebezpečného arzenálu proběhl až na přelomu února a března 1988 na základě americko-sovětské dohody o likvidaci raket středního a kratšího doletu.
Jednalo se o 39 raket SS-12 a 24 odpalovacích zařízení 9P120 na automobilech MAZ-543.
Obávaná osmikolová monstra určená k přepravě a odpalování raket viděl na vlastní oči z Libavských jen málokdo.
Pan Hňátek údajně ano. Noc na 1. února 1983 podle svých slov nezapomene: „Opravovali jsme do noci rozbitý sypač. Ráno měly být cesty perfektně sjízdné. Když jsem šel pak domů přes náměstí, slyšel jsem strašlivý lomoz a na křižovatce stál 'regulovčík'. Za chvíli projelo několik osmikolových vozů a mířily k točce. Uskočil jsem raději do tmy.“
Stanoviště raketového oddílu 122. brigády, která se zodpovídala přímo Moskvě, bylo v lesích střeženo podobně jako železná opona - několika pásmy plotů, psy a kulometnými hnízdy. Z tzv. Točky-sever, jak jedno ze tří palebných postavení nazývala česká strana, zbyla dnes už jen do země zapuštěná ocelová sila s pancéřovými vraty.
Do „granitů“ se skrylo několik vozidel s odpalovacím zařízením a raketou.
Dnes to zní jako sci-fi, ale uprostřed téhle sudetské džungle třímala 5 let možná roznětka atomové války.
Ale zpět k všednímu životu, který v Libavé svérázně stvrzoval československo-sovětské přátelství. Například učitelka z ruské školy. „Byla velmi přátelská. Když přišla ke známým na návštěvu, přinesla vždy černý chléb komisárek. Jíst jsme ho ale přestali, když na nás z něho jednou vykoukl rus - ten brouk podobný švábu,“ vzpomíná Hňátek.
„Jednou se zas ke mně stavil jeden oficír, že prý ať mu svařím rozbité kolo pro dcerku. Říkám proč ne. Tak jsem mu to spravil a on pak zvonil s bednou plnou flašek. Byl by asi schopný ji se mnou na počkání vypít. Tři dny jsem se mu vyhýbal.“
„To ale byli důstojníci. Běžní vojáci pomalu neměli co do huby, a tak kšeftovali, s čím se dalo. Jednou jsem tady u rybníka našel ruský batoh plný hovězího a vedle něj půlku krávy. Asi to někdo propašoval z jídelen, chtěl to prodat a nepovedlo se. Tak jsem z toho půl roku vařil psovi.“
Jídelna je jedna z mála budov, která ještě po Sovětech zbyla.
Vevnitř najdete zbytky prominentního zboží, které se Rusům dodávalo přednostně do jejich vlastního obchodu. Ten byl vybavený lépe než nejlepší Tuzex. Československou televizi Orava měli jako jedni z prvních v zemi právě ruští důstojníci na Libavé. Stejně tak elektroniku a spotřební zboží.
Na tomto místě stával perfektně vybavený „magazyn“. A před ním fronta důstojnických manželek čekajících na nové zboží, řazených však ne podle toho, kdo přišel dříve, ale podle hodnosti manžela.
Pro představu: vlevo typická ruská rodina z Libavé, vpravo typická výzdoba ulic propagandistickými plakáty o budování socialismu a hrozbě imperialismu.
Libavská posádka ale zjevně s imperialismem velké haló nedělala. Západní Němka Schnifferová, dcera majitele původní hospody ve Staré Vodě ještě před vysídlením Němců, se v 80. letech přijela podívat na kraj svých předků a nakonec se tudy proháněla s novými ruskými přáteli na jejich tancích.
A byli i takoví, kteří se pyšnili vozy západoněmecké provenience.
Jiní zase na zahradě montovali ze starých žigulíků fungující auta, která pak prodávali doma v Rusku. Jako například Voloďa, který bydlel v domku, do něhož se po odsunu sovětských vojsk nastěhoval kronikář Machala.
Po Rusech mu zůstalo na památku například trojdílné tvrzené sklo v jeho zahradní boudě. Odnesl si ho při demolici budov na točce-sever (jednom ze tří raketových úložišť). Jinak všechno likvidoval.
„Kdybyste viděl, jak tady žili,“ říká a ukazuje snímek domku ve stavu, v jakém ho nižší důstojník Voloďa opustil. Bydlely tady dvě rodiny a měly kuchyň, toaletu a koupelnu společnou a navíc vše v jedné místnosti. „Dovedete si to představit?“
Pan Machala před stejným, ale opraveným domem, v němž dnes bydlí.
„Tahle pancéřová pěst je asi to jediné, co jsem si tu nechal. Vždycky říkám manželce, že až už nebudu moct, ať mě s tím odpraví,“ žertuje.
Ještě před šestadvaceti lety žertoval na zahradě před stejným plotem Voloďa se svými přáteli.
To už je ale minulost. Z Malé Moskvy zbylo pár posledních nerozkradených cihel…
… z kulturní památky oči pro pláč…
… a v okolních lesích mnoho zbytků po únicích paliva a černých skládkách, se kterými se sovětská ani česká armáda příliš nepárala.
Ze strategického města plného pracovních příležitostí a příležitostných kšeftů zůstalo smutné místo s pohnutou historií, které bude jen obtížně hledat svou novou tvář.
