Hodiny unikátních, dosud nezveřejněných záběrů ze srpna 1968 nejspíše z armádních zdrojů získal režisér Jan Šikl. Nyní hledá lidi, kteří na nich sebe nebo své blízké poznají. Přihlásit se mohou na internetové stránce rekonstrukceokupace.cz. Tématu se od 20:00 věnuje speciální vysílání ČT24.
Více než tři hodiny záznamů událostí provázejících invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa několikrát změnily majitele. Obsahují nejen záběry na masakr na Vinohradské třídě či rakve přikryté československou vlajkou, ale třeba i pohled do tváří československých vojáků, z nichž čiší nejistota.
Záběry jsou němé, slovní kontext má doplnit dokument režiséra Jana Šikla. „Rád bych z materiálů vytáhnul konkrétní lidi, po kterých budu pátrat. Rád bych je našel a povídal si s nimi, co cítili,“ vysvětlil své záměry autor projektu 1968 - Rekonstrukce okupace.
„Připadalo mi absurdní, že po padesáti letech se najednou někde narodí pětatřicet filmových krabic, z mého pohledu pokladu, který byl doposavad ukryt a nikdo se ho nesnažil zúročit,“ popsal Šikl, co pociťoval, když se mu materiál dostal do rukou.
- Film s těmi, kteří se na záběrech poznají, by chtěla Česká televize odvysílat příští rok v srpnu.
„Tohle jim nemůže projít“
Jedním z těch, kdo je na záznamech vidět, je Gabriel Gössel. Byl natočen v nemocnici poté, co ho před budovou Československého rozhlasu zasáhl šrapnel. „Všem jsem říkal, aby nenadávali vojákům. Konečně už bude pokoj, není možné, aby po tom, co provedli, ještě bylo nějaké československo-sovětské přátelství,“ zavzpomínal. „Tohle jim nemůže projít,“ myslel si tehdy.
Dva lidé, kteří změnili život Marka Petrů
Účastníkem protestů byl i Marek Petrů, u něhož se materiály našly. Tehdy jednadvacetiletý muž před budovou Československého rozhlasu společně s ostatními zapálil tank a nákladní vůz s municí. Událost je na záběrech zaznamenána, Petrů však sám sebe nespatřil.
Petrů popsal, jak pomáhal postřelenému muži, kterého se nakonec podařilo zkrvaveného dostat od Rozhlasu za roh do jiné ulice. Kdo to byl, se neví, stejně jako zda přežil. Vzhledem k rozsahu jeho zranění je však pravděpodobné, že nikoliv.
„Snažil jsem se mu držet průstřel. Krev šla skrz košili. V tom okamžiku šel kolem starší pán, v mém dnešním věku, a řekl: ‚Kluci, co děláte? Vždyť nám přijeli pomoct!'“ vylíčil. „Bylo to, jako když dostanete facku. Nemohl jsem v tu chvíli ale dělat nic, protože jsem držel toho kluka,“ dodal.
Když bylo po všem, Petrů vyrazil na vojenskou správu, aby se přihlásil do služby, protože je ohrožena republika. Takový postup mu sdělili na vojně. Na vojenské správě mu však řekli, že se zbláznil, protože vojáci, kteří přijeli, jsou spojenci Československa. „Říkal jsem, že ti spojenci zabíjejí lidi. Na to nereagovali,“ vzpomněl si.
„Dva lidi v jednom dni rozhodli můj život, protože v tom momentu jsem si říkal, že žiju v nesprávné zemi. Odešel jsem,“ popsal, proč se stejně jako další desetitisíce Čechoslováků, z nichž se stali uprchlíci, rozhodl emigrovat.
