Praha - Zikmund a Jindřich Waldesovi byli mezi světovými válkami jedni z nejúspěšnějších evropských podnikatelů. Jejich úspěch byl založen na vynálezu stroje na patentky. Chráněné logo tzv. stiskacích knoflíků se nazývá podle nejznámějšího indického drahokamu, stejně tak se jmenuje i dnešní akciovka. Řeč je o pražském podniku Koh-i-noor a.s. Když o něj před sedmnácti lety dědička Zikmunda Waldese požádala, nevypadalo to moc nadějně, protože podnik byl privatizován kuponovou metodou. Po mnohaletém sporu však soudy potvrdily, že se noví vlastníci vzešlí z privatizace musí o podnik přece jen podělit s restituenty.
Restituce Koh-i-nooru: největší, nejdelší, nejzpackanější
Verdiktem pražského městského soudu z roku 2005 restituovala vnučka po Zikmundu Waldesovi paní Jiřina Nováková společně se synovcem a neteří nevýrobní polovinu areálu podniku v celkové výměře osm a půl tisíc metrů čtverečních a v odhadované tržní hodnotě kolem půl miliardy korun.
Oldřich Choděra, právní zástupce podniku Koh-i-noor a. s.
„Je to velice neobvyklý případ, protože se vrací něco, na co se vztahovaly znárodňovací dekrety.“
Před dvěma lety zaměstnanci Koh-i-noorky nebyli k restituentce příliš vstřícní z toho důvodu, že byli ještě v šoku z rozsudku Nejvyššího soudu, že by měli polovinu budov fabriky i podnikových obrazů vydat pro ně neznámým lidem. Lze je pochopit, vždyť privatizovali se souhlasem státu kuponovou metodou počátkem devadesátých let a teď se mají o majetek nabytý v dobré víře s někým dělit.
Odvolání k Nejvyššímu soudu přineslo zajímavý zvrat
V lednu 2008 tedy nezbývalo privatizátorům Kohinoorky z počátku devadesátých let nic jiného, než se dovolat k Nejvyššímu soudu (NS), ten jim také vyhověl prozatím v tom, že až do svého konečného verdiktu pozastavil vydání majetku potomkům Zikmunda Waldese.
Marek Šoltys, předseda představenstva Koh-i-noor a.s.
„Celá privatizace zde proběhla podle platných zákonů a je pro nás samozřejmě nepřijatelné, aby na jakési odškodnění byl použit soukromý majetek.“
Konečný verdikt však nakonec přinesl pro privatizátory nemilý verdikt. „NS dovolání odmítl, protože nebylo podle občanského soudního řádu přípustné. Při projednávání dovolání senát zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 i Městský soud v Praze splnili beze zbytku pokyny, které jim NS uložil již v předchozím řízení v roce 2005. Odmítnutí dovolání tedy znamená, že je řízení u konce a není proti němu přípustný žádný opravný prostředek,“ popsal verdikt mluvčí NS Petr Knötig.
Majitelé Koh-i-nooru vzešlí z privatizace počátku devadesátých let se tak chtějí ještě obrátit k Ústavnímu soudu. Ten by ale neměl verdikt Nejvyššího soudu zvrátit, protože by tím sám zpochybnil své předchozí ústavní nálezy. Podle odborné právní veřejnosti bude muset stát nakonec stejně privatizátory z počátku devadesátých let odškodnit.
Příběh podniku Koh-i-noor do verdiktu Nejvyššího soudu
Období do skončení druhé světové války
Dědeček a prastrýc Jiřiny Novákové Zikmund a Jindřich Waldesovi byli mezi světovými válkami jedni z nejúspěšnějších evropských podnikatelů. Jejich úspěch byl založen na vynálezu stroje na patentky. Koh-i-noorka dodnes na sedmdesát let starých waldesovských strojích zázračný produkt stále vyrábí. Bratři Waldesové jsou známi i jako významní mecenáši české kultury a umění. Jenže v Evropě se schyluje ke katastrofě, němečtí nacisté okupují Prahu a majetek Waldesů arizuje třetí říše.
Období komunistické totality
Po skončení druhé světové války přechází nacisty arizovaný majetek Waldesů na českoslovesnký stát, a než se přeživší zbytek rodiny začne domáhat ukradeného majetku, přebírají komunisté ve státě absolutní moc a postupně likvidují veškerý soukromý majetek. Po roce 1989 se dcera Zikmunda Waldese a matka Jiřiny Novákové Věra Hromádková pokouší získat část rodinného majetku nazpět podle restitučních zákonů. Jenže má smůlu, nesplňuje totiž podmínku trvalého pobytu. Přestože byla českou státní občankou, bydlela ve Švýcarsku, což v prvotních restitučních zákonech znamenalo, že na žádný majetek ukradený rodině nemá právo. Takže podle tehdejších zákonů se mohl státní podnik privatizovat, aniž by se bral ohled na restituenty.
Období po pádu komunistického režimu
V roce 1994 ruší Ústavní soud povinnost trvalého pobytu v Česku jako podmínku restituce. Potomci Zikmunda Waldese tedy opět žádají o navrácení poloviny nevýrobních prostor Koh-i-noorky a o část sbírky obrazů rodinného přítele Františka Kupky. Soudy až do roku 2005 rozhodovaly vždy v neprospěch restituentů. Před čtyřmi lety ale přijal jejich dovolání Nejvyšší soud a Obvodní soud pro Prahu 10 a vzápětí Městský soud rozhodly o vydání majetku restituentům. To už se ale po smrti matky a sestry týká Jiřiny Novákové a jejího synovce a neteře. Soudy se přiklonily k názoru, že z hlediska spravedlnosti a tzv. přirozeného práva byla podmínka trvalého pobytu při žádostech o restituce počátkem devadesátých let diskriminační a že se nemůže týkat prolomení Benešových znárodňovacích dekretů, protože se neznárodňoval majetek Waldesů, ale nacistického státu, který židovské rodině podnik za války arizoval.
