Osudové příběhy se během listopadu 1989 nepsaly jen v Praze. Lidé se bouřili a zapojovali do boje proti totalitě napříč celou republikou. Často i přesto, že jim hrozil postih a režim je i jejich blízké šikanoval. Do protestů se zapojila česká města i venkov. Místní hrdinové třeba jen malým gestem pomohli ke svobodě nebo inspirovali a dodali odvahu ostatním. Zapojila se například prodavačka z Tábora, vlajkonoš z Pardubic nebo učeň z Teplic.
Prodavačka, vlajkonoš nebo učeň. Proti totalitě bojovali lidé z měst a vesnic napříč republikou
Teplice: Učeň, který svolal celé město
Demonstrace v listopadu 1989 rozpoutal v Teplicích šestnáctiletý učeň Zbyšek Jindra, přáteli přezdívaný Oněgin. Vylepil s kamarádem Jindřichem Uhlířem po městě plakáty, které svolávaly demonstraci. Lidé se na náměstí začali v Teplicích scházet dokonce šest dní před 17. listopadem. Nejprve ale nebyly demonstrace politické, protestovalo se totiž proti znečištěnému ovzduší.
„Něco pro tebe mám. A ukázal mi ty plakáty. Byly na listech formátu A5, kopírované byly buď sítotiskem, nebo cyklostylem, to už si nevybavuji. První, co jsem mu na to řekl, byla věta: Ty vole, za tohle nás zavřou,“ vzpomínal v roce 2009 Uhlíř pro Mladou frontu Dnes. Asi 300 plakátů během večera přesto vylepili nebo vhodili do schránek. Příslušníci Veřejné bezpečnosti je sice zadrželi, ale odhalili jen asi padesát plakátů.
Znečištění smogem se v Teplicích stalo vážným problémem. Žlutošedá mlha byla v roce 1989 na severu Čech tak hustá, že se skrze ni nedalo podle místních dohlédnout na pět metrů. Lidé se tak kvůli znečištěnému ovzduší začali na náměstí opravdu scházet a nakonec ho podle Uhlíře kompletně zaplnili.
Protesty trvaly několik dnů. Dozvěděla se o nich i Svobodná Evropa. Další z účastníků Jan Sajdl kontaktoval zpravodaje rádia a popsal mu události v Teplicích. „Cože, Teplice? Tisíc lidí? Nespletl jste se?“ divil se podle něj hlas v telefonu.
Tepličtí komunističtí funkcionáři byli nakonec po třídenních demonstracích donuceni jako první z českých komunistů k dialogu. „V severních Čechách nastal průlom bez ohledu na vývoj v Praze. Ryze ekologická tematika dostala v roce 1989 novou dimenzi – politickou,“ napsal historik Miroslav Vaněk ve svém odborném textu Předehra k 17. listopadu 1989.
Tábor: Prodavačka protestovala za propuštění Havla
Za propuštění Václava Havla a dalších politických vězňů bojovala mladá prodavačka z Tábora. Renatě Pánové pouštěl tatínek v dětství vysílání Svobodné Evropy. Tak zjistila, že existují protirežimní organizace a aktivity. Kvůli otcovým problémům s režimem nebyla přijata na střední školu, vystudovala tak obchodní učiliště a v 18 letech prodávala v místních potravinách v Družbě.
Roku 1989, během nejdůležitějšího komunistického svátku, procházel Táborem prvomájový průvod. Prodavačka tehdy na Leninově náměstí roztáhla transparent s nápisem: Dialog – Ne obušky a cely věznic! se jmény Václava Havla, Ivana Jirouse, Hany Marvanové, Tomáše Dvořáka a Jany Petrové. Všichni jmenovaní byli v té době zavření za postoj proti režimu.
„Trvalo asi jenom třicet vteřin, než mě sebrali a vzali k výslechu na Bezpečnost,“ popsala v roce 2014 Pánová pro Táborský deník své zadržení. V noci z 2. na 3. srpna pak přesto vylepovala v Českých Budějovicích letáky zvoucí na 20. srpen k tichému pochodu – Korzu svobody.
Poté byla opět zadržena a odsouzena na šest měsíců vězení, po odvolání jí byl snížen trest na čtyři měsíce. Odpykala si ho bez dvou dnů celý. Pád totality včetně 17. listopadu sledovala ve vězeňské televizi. Do cely jí chodila spousta dopisů i pohlednic od podporovatelů. Dva dny před koncem trestu byla propuštěna. „Přijeli si pro mě naši a na bundu mi připnuli trikoloru. Byla jsem šťastná,“ popsala Pánová.
Pardubice: Vlajkonoš, který jako symbol revoluce riskoval vše
Bratři Havlíčkovi v listopadu 1989 jako vlajkonoši svobody protestovali na střeše hotelu Grand v Pardubicích. Jiří Havlíček Kubík a jeho bratr během demonstrací dohromady strávili v mrazivém počasí na střeše místního hotelu deset dní. V rukou měli po celou dobu rodinné dědictví – vlajku. Spolu s ní se stali pro místní symbolem revoluce.
Jiří H. Kubík už na základní škole kreslil karikatury komunistických politiků, na střední nosil americké tričko University of Yale a na vojně pouštěl nahlas přes celé kasárny vysílání Rádia Svobodná Evropa. Za svou protirežimní činnost strávil přes čtyři roky ve vězení.
Po návratu domů plánoval emigraci, ale z atmosféry roku 1989 vycítil šanci na změnu a na tu také vsadil. Přes hrozbu dalšího uvěznění se připojil k protestům. Během demonstrací tak služebním vchodem s vlajkou v podpaží vystoupal až na střechu tehdejšího hotelu Grand a přijal roli vlajkonoše.
„Máváním státní vlajkou na protest, což bez úředního povolení normálně nešlo, jsem zdravil ty davy demonstrujících,“ řekl Kubík. „Chtěl jsem lidem poskytnout shora jakousi psychologickou jistotu, že nad nimi někdo dohlíží,“ vysvětlil.
Během deseti dnů, které na střeše Kubík strávil, ho kvůli nemoci asi na dva dny zastoupil bratr. Protože je Jiřího identické dvojče, nikdo podle něj nepoznal, že vlajku drží někdo jiný. V té době, jak se Kubík později dozvěděl, plánovala Bezpečnost na vlajkonoše vydat zatykač.
Zlín: Herci, kteří obsadili divadlo
K protestům proti komunistickému režimu se ve Zlíně jako první přidalo už v sobotu 18. listopadu Divadlo pracujících. „Stávku jsme zahájili tím, že jsme před představením ve Studiu Z přečetli výzvy studentů DAMU a divadelníků, i přes zákaz ředitele,“ popsal pro Zlínský deník v roce 2007 jeden ze členů stávkového výboru, herec Rostislav Marek.
Herci organizovali diskuse s veřejnými osobnostmi, nazvali je Byli jsme a budem. Protestovalo se i na náměstí, které se pozvolna během tří dnů kompletně zaplnilo. Zpočátku se lidé podle Marka ale báli. „Obávali se kapitalismu, bídy a hladu. Jiní byli ale šťastní a za svobodu by i hladověli,“ vyprávěl Marek. Na shromážděních se podle něj našli i odpůrci. Dav je ale pokaždé vypískal. Lidé na náměstí chodili několik dnů a zapalovali svíčky, herci se starali o program.
Herci použili budovu divadla jako centrum pro vznik letáků a propagačních materiálů, ty pak rozváželi do okolních vesnic. Zlíňané na nic nečekali a prosadili s platností od 1. ledna 1990 změnu názvu města z Gottwaldova na původní Zlín.
Bruntál: Fotograf, co zvěčnil revoluci venkova
Učitel Jindřich Štreit fotil realitu komunistického venkova, za to ho režim věznil a zabránil mu v další pedagogické profesi. Díky jeho fotografiím dnes ale máme zdokumentovaný listopadový protest moravskoslezských vesnic.
Štreit učil na základní škole v Rýmařově u Bruntálu, problémy s režimem začaly kvůli jeho fotografické tvorbě. „U soudu mi tvrdili, že to, co fotím, není pravdivé. Je rozčilovaly i fotografie dětí, žen nebo dělníků. Asi proto, že v nich bylo obsaženo fluidum tehdejší doby,“ vzpomínal letos Štreit pro Bruntálský deník. Tři měsíce strávil v ruzyňské vazbě, pak ho odsoudili na deset měsíců podmíněně za hanobení republiky.
Po propuštění už nesměl vyučovat, fotografoval ale dál. Začal pracovat jako dispečer na státním statku ve vedlejší obci Ryžoviště. Tam také nafotil průběh revoluce. Po 17. listopadu se podle něj zrak všech fotografů soustředil na Prahu a velká města. „A já jsem se rozhodl nejet do měst, ale zachytit to, co se bude odehrávat právě na tom státním statku,“ vysvětlil Jindřich Štreit.
Během několika dnů zdokumentoval generální stávku a pochod demonstrantů z Břidličné do Ryžoviště. „Lidé, kteří pracovali na polích, jezdili traktory, pracovali v kravínech, to byli lidé, kteří byli stateční, ale povětšinou mlčeli. Měli práci a nechtěli revoltovat, upozorňovat na sebe,“ popsal Štreit situaci vesničanů před sametovou revolucí.
Zatímco v Praze byli podle něj lidé v davu anonymní, na vesnici se všichni znali a potřebovali daleko více odvahy než ve městech. „Byl jsem fascinován, že tito lidé najednou zvedli hlavu a dokázali něco, co jsem ani já sám nepředpokládal a nečekal,“ vzpomínal Štreit. Své fotografie dnes vystavuje na různých místech v Česku, včetně Rýmařova.
Nový Jičín: Akvaristé, kteří odmítli čekat
Miroslav Urban v listopadu 1989 protestoval zahalený v černém, se svíčkou v ruce s partou pěti přátel na novojičínském náměstí. S Vlastimilem Šimíkem a Antonínem Formanem založil v Novém Jičíně klub akvaristiky a právě tam přátelé diskutovali o politice. Později mezi lidmi šířili petici Několik vět. Urban také nahrával a distribuoval záznamy z vysílání Svobodné Evropy.
V klubu akvaristiky probírali tvrdé potlačení studentské manifestace v Praze. „Proto jsme se v úterý v počtu asi šesti lidí sešli večer na náměstí, které jsme se svíčkami v ruce začali demonstrativně obcházet. Přidalo se k nám ještě pár mladých lidí ze Společnosti přátel USA, kteří nás spatřili přes okno z restaurace Jelen, kde seděli,“ popsal Urban v roce 2009 začátky protestů pro Novojičínský deník s tím, že je celou dobu sledovalo policejní auto.
Podle Urbana v té době nikdo z nich vůbec nedoufal v to, že režim padne. Očekávali proto problémy. „Byla nás přece jen hrstka lidí. Hlavně druhý den, když jsem vystoupil na kašnu a přečetl prohlášení studentů, tak jsem měl strach, ze které strany se kdo do nás pustí. Ti esenbáci, a s nimi příslušníci tajné bezpečnosti, byli zřejmě v každé uličce,“ popsal Urban. „Za tři, čtyři dny už nás tam bylo mnohem více, chodili i studenti,“ doplnil.