Praha - Byla neděle 10. prosince 1989 a na Pražském hradě odehrálo paradoxní představení. Tehdejší prezident a jeden z hlavních architektů komunistické normalizace Gustáv Husák jako svůj poslední krok ve funkci jmenoval nový federální kabinet Mariána Čalfy, v němž měla KSČ poprvé od roku 1948 menšinové zastoupení. Tato „vláda národního porozumění“ dovedla Československo ke svobodným volbám v červnu 1990 a nastartovala první ekonomické reformy. Husák následně po představení kabinetu abdikoval. U příležitosti výročí jmenování vlády národního porozumění odvysílala ČT24 hodinový speciál 20 let svobody: Čalfova vláda.
Do té doby nepříliš výrazný Čalfa patřil mezi nejmladší a nejméně zkompromitované členy komunistické elity - ministrem a předsedou legislativní rady vlády se stal až v dubnu 1988. Důvěru OF a Veřejnosti proti násilí zpočátku neměl, ale opozice jej byla ochotna tolerovat s podmínkou, že prvním místopředsedou bude Slovák Ján Čarnogurský. Marián Čalfa se však postupně stal jedním z nejvýraznějších politiků tohoto přelomového období a získal si respekt veřejnosti i opozice. Pomohla mu i znalost tehdejšího právního řádu a svoji loajalitu novým poměrům v Československu naplno osvědčil při prezidentské volbě v závěru roku 1989, kdy díky němu parlament plný komunistů jednohlasně zvedl ruku pro Václava Havla.
Vláda národního porozumění
Po konzultacích s OF a VPN Čalfa navrhl 10. prosince prezidentovi jmenování „vlády národního porozumění“, v níž měla KSČ poprvé od roku 1948 menšinové zastoupení (10:11). Kromě komunistů byli mezi navrženými dva socialisté, dva lidovci a sedm nestraníků. Ve vládě zasedli například první místopředsedové Valtr Komárek (KSČ) a Ján Čarnogurský, místopředseda vlády Vladimír Dlouhý (KSČ) či Jiří Dienstbier (ministr zahraničí) a Václav Klaus (ministr financí). V dalších týdnech někteří členové vlády (Komárek, Dlouhý i Čalfa) ukončili své členství v komunistické straně a stranické poměry ve vládě se pak ještě více vychýlily v neprospěch KSČ. Poté, co jmenoval Čalfovu vládu, Husák odstoupil z funkce hlavy státu.
Mandát vlády, která se za dobu své existence ještě několikrát personálně obměnila, byl ukončen prvními svobodnými volbami v červnu 1990. Za svého půlročního působení vláda schválila mimo jiné strategii radikální hospodářské reformy a dospěla ke společnému harmonogramu ekonomických změn pro nejbližší období. Sám Čalfa zůstal premiérem i po volbách, v nichž kandidoval za VPN.
Gustáv Husák byl symbolem československé normalizace
Vysloužil si označení tichý normalizátor či prezident zapomnění. Ve své kariéře okusil vrcholy i propady: při politických procesech v 50. letech skončil ve vězení, později naopak vystoupal na nejvyšší místa totalitní mocenské hierarchie. „V padesátých letech byl odsouzen v tzv. procesu se slovenskými buržoazními nacionalisty. Dostal deset let vězení, ale nikdy se nepřiznal k vykonstruované vině, nesehrál tu roli figurky, která spolupracuje na svém vlastním zničení. Jeho osud v 50. letech však nezměnil nic na tom, že přesvědčeným komunistou zůstal i nadále,“ vysvětlil historik Oldřich Tůma. Po vojenském odvrácení demokratizačního procesu v roce 1968 si moskevské vedení vybralo právě Husáka jako představitele návratu k silnému sovětskému vlivu.
„Husák nepatřil ke skupině zrádců z roku 1968, opravdu se nepodílel na organizování vojenské intervence do Československa, nicméně se velmi rychle posunul k prosovětské straně už na následném jednání v Kremlu. Moskva byla ve složité situaci. Ti lidé, na které spoléhala, jako Biľak a další, prostě selhali. Oni nedokázali večer 20. srpna politicky svůj úkol vůbec zvládnout. S jinou skupinou kolem Dubčeka a dalších reformních komunistů již dávno nepočítala a Husák se jevil jako schopný politik, se kterým je možno spolupracovat. Navíc měl v té době určitou podporu obyvatelstva.“
Své místo na Pražském hradě opustil poslední komunistický prezident a předchozí dlouholetý šéf Komunistické strany Československa na nátlak veřejnosti po listopadových událostech roku 1989. Jeho posledním počinem v prezidentském úřadu bylo jmenování vlády „národního porozumění“ v den jeho abdikace v prosinci téhož roku. V únoru 1990 následovalo Husákovo vyloučení z komunistické strany, již předtím, vzápětí po prezidentské demisi, se však někdejší komunistický prominent stáhl do ústraní. Žil poté v Bratislavě, kde 18. listopadu 1991 zemřel ve věku 78 let. Bývalého prezidenta ČSSR po listopadu čas od času vyslýchala prokuratura v souvislosti s událostmi roku 1968 a čelil několika desítkám trestních oznámení.
Jediný slovenský prezident úřadoval čtrnáct let
„To, co se stalo v roce 1987, kdy byl Husák v podstatě donucen k odchodu z vedoucího místa v KSČ, znamenalo, že jeho politická moc výrazným způsobem selhala.“
Hlavou státu se Husák stal v roce 1975, když v prezidentském křesle vystřídal těžce nemocného Ludvíka Svobodu, do nejvyšší ústavní funkce byl zvolen ještě dvakrát. Jediný Slovák mezi československými prezidenty, zastánce tvrdé brežněvovské linie, měl až do prosince 1987, kdy funkci generálního tajemníka ústředního výboru KSČ přenechal Miloši Jakešovi, ve svých rukou prakticky neomezenou moc ve straně i ve státě.
Gustáv Husák se narodil 10. ledna 1913 v Dúbravce u Bratislavy (dnes jedna z bratislavských čtvrtí) v dělnické rodině jako nejmladší ze tří dětí. Úspěšně vystudoval práva a živil se jako advokátní koncipient. Zdatný debatér již před válkou patřil ke slovenským levicovým intelektuálům. Osmý československý prezident byl dvakrát ženatý. S první manželkou Magdou Lokvencovou měl syny Vladimíra a Jána. Jeho druhá žena, novinářka a překladatelka Viera Millerová, zahynula v roce 1977 při leteckém neštěstí u Bratislavy.
Zatímco v době jeho smrti se o Husákovi příliš nehovořilo, v posledních letech o něm na Slovensku vznikla divadelní hra s názvem Dr. Gustáv Husák (premiéra v roce 2006) a k rozporuplnému politikovi se nedávno vrátil i český filmový dokument V hlavní roli Gustáv Husák (2008) odvysílaný letos Českou televizí.
