„Machiavelli je proti mně břídil,“ přiznává hned na začátku hry Williama Shakespeara Richard III. divákovi, že je padouch. Podle překladatele a čerstvého držitele ocenění Česká hlava Martina Hilského je celá hra lekcí v předstírání a zneužitelnosti na divadle zvaném politika. Jde o virtuózní umělce zla, dodává v rozhovoru pro Fokus Václava Moravce, který tentokrát s podtitulem Budoucnost demokracie mohou diváci sledovat v úterý 8. prosince na ČT24 od 20:00 hodin.
Pane profesore, Shakespeare a politika – dá se říct, že je Shakespeare politickým autorem?
„Určitě. Protože politika je přítomna téměř ve všech jeho hrách. Nejvíc v historiích – v hrách historických a pak v tragédiích. Nejméně určitě v komediích, ale i tam se politika najde.“
Dá se říct, že nějakým způsobem Shakespeare o politice píše – jestli, dejme tomu, straní nějaké straně, jestli má nějaké politické preference, které do textů vkládá, anebo je spíše nestranný pozorovatel dění jak svého, tak historického?
- profesor anglické literatury, překladatel z angličtiny a shakespearolog
- v letech 1989–1998 byl ředitelem Ústavu anglistiky a amerikanistiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, od roku 2010 působí na Filosofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
- v roce 2001 byl za zásluhy o šíření anglické literatury v České republice jmenován čestným členem Řádu britského impéria
- 28. října 2011 jej prezident republiky Václav Klaus vyznamenal medailí Za zásluhy o stát v oblasti kultury a školství
- v prosinci 2015 získal Národní cenu vlády Česká hlava
„Já myslím, že spíš to druhé je pravdou. Z jeho her nepoznáte, na čí straně stojí, není to zřetelné. A přesto jeho hry mají velkou poznávací hodnotu právě proto, že v nich máte často úplně protichůdné věci, protichůdné jednání lidí. A Shakespearovy hry jsou vlastně pozvánkou, vybídkou k tomu, abyste o nich přemýšleli. Čili on řadí vedle sebe určité situace a nechává lidi jednat. Určité lidi nechává jednat v určitých situacích a toto myšlení je vlastně obsaženo v této obrazné divadelní věci. Čili je to zvláštní druh myšlení, ale samozřejmě, že politické myšlení to je.“
Když jsme zmiňovali hru Julius Caesar – není ona přesným příkladem toho, o čem mluvíte? Jak složité jsou charaktery a jak je těžké vlastně říct, kdo stojí na správné straně, přestože jde o vraždu?
„Přesně tak. A já se vám přiznám, že já kvůli tomuto Shakespeara ctím. Jeho snahu nezjednodušovat a snahu o neschematické vidění světa. On je všechno možné, jen ne černobílý. Takže v tragédii Julius Caesar má jeho Julius Caesar některé jasně pozitivní rysy, ale má také spoustu slabostí a tak dále. Totéž platí i o Brutovi, který má velký politický ideál. Je to ctnostný muž, ale ve jménu politického přesvědčení nakonec jde s ostatními zabít Caesara a velká otázka této hry zní, zda je to přijatelné, zda je možné takové jednání, a Shakespeare ponechává vám vaše myšlení, vy jste na řadě, vy si musíte vybrat. Shakespeare vám pouze předvádí v těch hrách situace a přímo vás provokuje k přemýšlení. To je, myslím, nesmírně cenné.“
My jsme se bavili o tom, že už Machiavelli říkal, že politika je o předstírání. V Richardu III. říká Richard III., že je lepší než Machiavelli, když to parafrázuju. Co se tím vlastně snaží Shakespeare říct?
„Ten citát zní přesně: ‚Machiavelli je proti mně břídil.' On se snaží říct, že politika je vždycky divadlo, ale zároveň, že je to divadlo zneužitelné. A je zneužitelné padouchy – to jsou ti Shakespearovi zlí lidé, nositelé zla. A ti, ať už vezmete ty největší a to je bezpochyby Richard III. a Jago v Othellovi, tak ti pracují s předstíráním – s tím divadlem. A jsou virtuózní umělci, jsou to výkonní umělci zla, kteří v těch hrách fascinovanému publiku předvádějí, jak jim to předstírání a všechny pomluvy a všechny další triky založené na předstírání (...) vychází. A přitom na začátku obou her vám s brutální upřímností řeknou, co jsou. Richard vám řekne: ‚Já se zrodil, abych byl zločincem.' Takže divák to ví. On se nestane zločincem v té hře, on je jím hned na začátku. Takže to, co Shakespeare předvádí, je proces, jak se zlo uplatňuje a jak on úspěšně předstírá ctnost a slušnost tam, kde je podlost a vražedné úmysly a nezřízená ctižádost po moci.“
I přesto, že Shakespeare se snaží být nestranný, dá se z jeho textů vyčíst alespoň nějaká elementární představa o tom, co politika je nebo čím by měla být, aby byla tou opravdovou politikou?
„Určitě. Víte, Shakespeare dokáže v dobru vidět i něco, co už dobré být nemusí, a dokáže najít i něco dobrého ve zlu. Ale vezměte si třeba tragédii Leara, která je také politická, protože se tam dělí stát. No a samozřejmě Lear patří na stranu dobra. Tam je dobro a zlo až moralitně oddělené. Ta hodnota tam je. Jakkoliv jsou postavy velmi složité, nenechá vás Shakespeare na pochybách o tom, co je dobro a co je zlo. To ‚ano, ano – ne, ne' tam je. Je jasné, že Lear a především Cordelie jsou postavy dobré, třebaže se dopouštějí chyb. Zatímco Edmund a ty dvě sestry jsou nositeli zla a tak dále a tak dále. Ale, víte, hodnota tam není relativizována. Někdy hodnota dobra a zla není relativizována. Je to tak i v Hamletově přednášce herců, kde říká, že smyslem herectví je nastavovat světu zrcadlo. Dobru jeho dobrotu, hříchu jeho hřích. A dělá to velmi složitým způsobem, jeho zrcadlení je velmi složité. A já si myslím, že v tom je jeho síla. Jednak nezjednodušuje, není to černobílé vidění světa. Každý člověk je paradox, každá situace je živoucí lidský paradox, přitom ale není znehodnocen systém hodnot. A to dobro a zlo jsou nakonec jasné, protože kdyby nebylo, všechno by se to propadlo do relativity, která, myslím, už není shakespearovská, to už by tak nefungovalo.“
