Praha – Od 17. listopadu 1989 uplynulo celých 21 let a k událostem normalizačním je to po časové ose ještě dál. Na první pohled se může zdát, že režimní represe 70. let, dění kolem Charty 77, slova jako disent nebo underground už dnes nejsou pro náctileté jen mrtvé pojmy, ale vlastně je ani nezajímají. Školní výuka dějin končí mnohdy druhou světovou válkou, a tak se dnešní mladí nemají odkud dozvědět třeba o nějaké skupině „mániček“, díky nimž se v socialistickém Československu zvedl jeden z největších protirežimních protestů po roce 1968 – Charta 77. Na ten druhý, zacílenější pohled, než jsou jen zobecňující povzdechy, lze ale docela dobře zaznamenat, že ani v této množině historického poznání není nic takové, jak se na první pohled zdá. Bezesporu pozoruhodné zásluhy tu přináší do veřejné sféry organizace Člověk v tísni, která mladým lidem na školách zprostředkovává Příběhy komunistického bezpráví.
„Jen slavit nějaké výročí je málo. Toho jsem si v životě užila už dost,“ konstatuje Kateřina Dejmalová, ředitelka pražské Lauderovy školy, jejíž gymnazisté se v den před jednadvacátým výročím listopadových událostí roku 1989 ocitli před připraveným menu z československých dějin dvacátého století: jako předkrm jim pedagogové z nabídky v rámci Příběhů bezpráví přichystali film režisérky Jany Chytilové Plastic People of the Universe. Vzápětí studenti zhlédli ukázku dílu Mimikry z cyklu 30 případů majora Zemana. „Mimikry mi připadají jako relativně srozumitelné pro konfrontaci způsobů zobrazení,“ říká učitel dějepisu Vít Zdrálek o zařazení ukázky, která propagandisticky znázorňuje undergroundovou hudební kulturu sedmdesátých let. Projekt Jeden svět na školách, v jehož rámci se letos Příběhy bezpráví realizují, není podle jeho slov na Lauderově škole novinkou.
Student 3.G gymnázia Lauderovy školy Martin:
„Tvorba Plastic People velmi dobře odráží dobu vzniku. Pro nás studenty je možná mnohem bohatším zdrojem, než číst o tom v učebnicích… Osobně jsem rád, že takovéhle projektové programy existují. Dokumentární film, debata s panem docentem Pincem a práce s archivními materiály umožňují skládat mnohem bohatší mozaiku poznávání té doby.“
„Viděla jsem tenhle díl majora Zemana už dřív a připadá mi to jako velmi silný střet s dnešní dobou,“ reaguje na oba filmové kousky Alžběta z třetího ročníku čtyřletého gymnázia a přiznává, že opačné ztvárnění hrdinů a obětí v obou ukázkách nutí k zamyšlení. Její spolužák Jakub zná Plastiky už delší dobu, sám je aktivní muzikant, takže film pro něj nebyl ničím novým. „Jejich muzika je bezvadná, ale není možné ji oddělit od kontextu, ve kterém vznikala,“ říká a jedním dechem dodává své přesvědčení, že kdyby zůstali Plastic People jen u muziky, nikdy by se nestali takovým dějinným fenoménem.
Když vypráví Zdeněk Pinc, všichni poslouchají
Když se rozhovoří bývalý disident, filosof a docent Fakulty humanitních studií v Praze Zdeněk Pinc, jeho košaté vyprávění začínající socialistickou ústavou v roce 1960 někteří poslouchají se zaujetím, někteří ledabyle, nikdo ale nejeví známky úplného nezájmu. „Dokud je člověk mladý, je spontánní revolta pochopitelná a má se s ní spolupracovat. Patočka (filosof a mluvčí Charty 77 Jan Patočka) v kauze s Plastiky používal vlastní terminologii, říkal jim 'naši zpěváčkové'. Já jsem osobně přesvědčen, že si je nikdy nepustil…, protože by se naprosto zděsil. Ale říkal jim 'naši zpěváčkové' a sehrál v solidarizační akci velikou roli… Lidem, kteří se tehdy za Plastiky prali, byla většinou jejich hudba spíš nepříjemná, protivná nebo hodně volná, ale šlo jim o princip,“ popisuje situaci kolem Plastiků Zdeněk Pinc.
Zdeněk Pinc:
„Normalizace jako celek byla neuvěřitelně strašlivá tím, že na jejím počátku byli lidé ještě zajedno. Pak ale začalo těch slušných lidí ubývat.“
Hovoří o strahovských studentských bouřích, o svém životě nočního hlídače i bytových seminářích filosofie. Osobní vzpomínky jsou jedinečnou přidanou hodnotou, kterou nelze hledat v žádné historické publikaci. „Jednou jsme seděli s Plastiky v hospodě, tak někdy v třiaosmdesátém roce, a už jsme toho měli dost vypito. A Mejla Hlavsa tenkrát řekl: 'Že my jsme si s těmi disidenty něco začínali, měli jsme to vůbec zapotřebí? Jenomže, když oni se za nás takhle postavili, cítili jsme, že s nimi musíme být solidární. A to nás přivedlo do pr..le. Protože kdybychom hráli jen tu svoji muziku, ono by nám to po čase zase nějak prošlo,“ vzpomíná na společnou chvíli s muzikanty undergroundové kapely filosof. Zpětně Hlavsova slova ale nehodnotí jako nějakou zlomyslnost, naopak je označuje za hluboké poznání člověka, který kdyby věděl, co přijde, nepůjde do toho. „Kdyby dění kolem nich zůstalo mimo chartistickou úroveň, v roce 1981 by se nerozpadli,“ dodává Zdeněk Pinc.
