Praha - Před třemi týdny jsme si připomněli sto let od narození Anastáze Opaska, který sám sebe rád přezdíval jako opat-chuligán. Tuto přezdívku hrdě nosil od svého věznění v komunistickém žaláři v Leopoldově. Vzpomínky historiků i církevních představitelů na nejznámějšího opata Břevnovského kláštera v moderních dějinách zaznamenala reportérka pořadu Reportéři ČT Monika Le Fay.
„Veselý svatý muž“
Největší silou Jana Anastáze Opaska, narozeného 20. dubna 1913, prý byla schopnost získat si důvěru, a to i u těch, kdo se ke křesťanské víře nehlásí. Ve čtyřiatřiceti se stal nejmladším opatem v Československu. Zažil léta věznění, v exilu pak snad jako jediný přiměl ke společné řeči bývalé komunisty i disidenty. Stejně bez předsudků byl i po návratu domů.
Jaroslav Hutka, písničkář: „Bylo na něm zázračný, že to byl takovej veselej svatej muž.“
Karel Schwarzenberg, ministr zahraničí (TOP 09): "Pro mě to byl opravdu fascinující člověk, poněvadž z něho vyzařovala láska. A pak, jak jsem se seznámil s různými lidmi ze všech kruhů společnosti, ať to byly rockové zpěvačky, underground nebo intelektuálové, všichni měli ohromnou úctu před ním. A především myslím taky cítili tu lásku."
Prokop Siostrzonek, převor Břevnovského kláštera: „Překvapoval lidi neotřelým jednáním, vystupováním. Jedním z jeho chuligánství bylo, když ho ještě s dalším řidičem zastavili pro rychlou jízdu a pan opat v hábitu, s křížem a prstenem vystoupil a ptal se zaraženého policisty: 'Jsi pokřtěný?' A on tak nejistě říká: 'Ano.' 'Tak se chovej jako křesťan, já ti dám požehnání a ty nás pustíš.' To byl typický Anastáz.“
Jan Šícha, historik: „Byl vtipný, i na situační humor. A měl i smysl pro taktiku. Zrovna zde v klášteře pamatuji, když na jednom z posledních míst bylo ještě hluboké bahno, jak do toho bahna vždy neomylně zavedl delegace z Německa a říkal, že kdyby byly nějaké fondy na opravu, tak by bahno být nemuselo.“
„Duchovní pod kontrolou“
19. září 1949 byl Anastáz Opasek zatčen přímo v knihovně opatství a převezen do Bartolomějské ulice. Přesto, že byl opatem pouze dva roky, dostal nejvyšší trest - doživotí. Podle svých zápisků si to vysvětloval tím, že byl zatvrzelý a prostořeký. Opasek strávil velkou část jedenáctiletého trestu v Leopoldově na uzavřených odděleních, kde byli soustředěni duchovní, aby nemohli působit na ostatní vězně a zároveň byli pod kontrolou. Opat byl také donucen pomáhat při stavbě pražského sídliště na Petřinách, ve kterém zadarmo dostávali byty příslušníci StB, mezi jinými také Ladislav Mácha, který umučil faráře Josefa Toufara.
Anastáz Opasek: „Osamocenost a smět hovořit jen s těmi, kteří vás vyslýchali - v tom je taky chytrost toho režimu. Protože když vám dá možnost s někým mluvit, tak je to nepřítel, policajt.“
Petr Blažek, historik: "Jedna věc jsou vzpomínky vězňů, které vzpomínají na veselé historky nebo na lepší chvíle. Když se ale podíváme například na agenturní zprávy lidí, kteří byli mezi ně nasazeni, můžeme vidět projevy určitého zoufalství, bezmoci a beznaděje, protože se dostávali do střetu s bachaři, kteří měli jen základní vzdělání a nebylo možno jim vysvětlit věci."
Anastáz Opasek: "Taky jeden důležitý pocit z toho pro mě vyplynul. Nikdy jsem jako katolický duchovní nechápal, jak někdo může spáchat sebevraždu. Po tom utrpení, které jsem kolem sebe viděl a zažil, jsem začal chápat kněze, kteří se o ni pokusili nebo ji dokonali."
Prokop Siostrzonek, převor Břevnovského kláštera: „Když psal své paměti Dvanáct zastavení, přišel za mnou a říkal: 'Ještě si pamatuju na jeden příběh z Leopoldova - nevím, jestli by se lidi nepohoršili. Tlačil jsem vozík a potkal mě bachař a začal mi nadávat: 'Ty černoprdelníku!' Já jsem sundal kalhoty, ukázal mu zadek a říkal: 'Podívej se, že ji nemám černou!'“
„Underground v klášteře“
Pronásledovaný komunistickým režimem se Opasek uchýlil do Německa. V exilu kolem sebe sdružoval další české emigranty a mezinárodní inteligenci. V květnu 1990 se vrátil do vlasti, podílel se na obnovení činnosti Břevnovského kláštera, který v roce 1993 dovršil tisíc let svého trvání a dočkal se povýšení na arciopatství.
Jan Šícha, historik: "Panu opatovi velmi záleželo na Opus bonum - to je latinský překlad 'dobrého díla'. Měl zkušenost od Josefa Floriana. Byla to instituce, která nabízela církevní půdu k dialogu všech názorových skupin, tedy něco, co v dnešní společnosti zoufale chybí."
Anton Otte, kněz a člen Ackermann-Gemeinde (občanské sdružení pro smír mezi Němci, Čechy, Slezany a Slováky): „Oni se možná nedomluvili, ale mluvili spolu, diskutovali, byli pospolu, respektovali se nějakým způsobem. To bylo zajímavé. A to byla práce Opaska.“
Karel Schwarzenberg, ministr zahraničí (TOP 09): "Můj otec někdy jezdil do Rohru a do Frankenu a setkal se jak s otcem Opaskem, tak se všemi lidmi, které tenkrát kolem sebe shromažďoval. A to bylo opravdu zrcadlo celé emigrace."
Prokop Siostrzonek, převor Břevnovského kláštera: „I po listopadu za ním chodili Ivan Diviš, Karel Kryl, Ivan Medek, Pavel Tigrid, Josef Topol, všichni ti, se kterým se setkával v exilu.“
