Jeden z největších poválečných masakrů německy mluvících obyvatel se odehrál před 75 lety v Postoloprtech na Lounsku. Město k výročí žádnou akci nepřipravuje. Na oběti vzpomněli zástupci radnice už při květnovém pietním aktu na hřbitově, kde je od roku 2010 pamětní deska. Podle historika Michala Pehra se pro objasnění události udělalo nejvíc v posledních dvaceti letech.
Od masakru německých obyvatel v Postoloprtech uplynulo 75 let. Dnes už není případ tabu
9 minut
75 let od masakru v Postoloprtech
Teprve v roce 2009 zpráva žateckých kriminalistů potvrdila, že střelbu v Postoloprtech řídili čeští příslušníci armády a policie: rozkaz ke střelbě dal prý štábní kapitán Vojtěch Černý, pachatelem dalších vražd byl údajně policejní velitel z Postoloprt Bohuslav Marek. Oba však již zemřeli a nemohli být za své činy potrestáni.
Stále ale není vyvráceno podezření, že masakr se konal s tichým souhlasem vojenské tajné služby ovládané tehdy už komunisty.
V Postoloprtech byli shromážděni Němci z celého Žatecka
Postoloprty se ocitly ve 30. letech 20. století na hranici tehdejších Sudet a okleštěné republiky, později Říše a protektorátu. Na konci války byli místní Němci soustředěni do internačního střediska v kasárnách a část do bývalého tábora Hitlerjugend v bažantnici. Postříleno a pohřbeno v masových hrobech bylo nejméně 763 lidí.
„Jakkoliv je to nepříjemné, je zapotřebí najít v sobě sílu a uvést události bez příkras. Stejně důležité je říci si, čím byly ovlivněny, že válka sice skončila podpisem mírových dohod, v mnoha lidech ale žila bohužel dál,“ řekl historik Michal Pehr z Akademie věd ČR.
Československá armáda dorazila v polovině května 1945 do osvobozených a dříve většinově německých Postoloprt s úkolem „vyčistit oblast“ od Němců. Postoloprty byly totiž vybrány jako shromaždiště Němců z celého Žatecka, a to jak zajatých vojáků wehrmachtu, tak sudetských Němců určených k odsunu.
„Postoloprty byly na hranici Sudet a druhé, válečné republiky. Místní kasárna byla vybrána za zdejší centrum, scházeli se tu po válce lidé mobilizovaní do armády i přidělení důstojníci,“ řekl k tomu Pehr.
V červnu 1945 pak v místních kasárnách soustředila armáda německé muže ve věku od 13 do 65 let, ostatní (ženy, děti a staří lidé) byli posláni do lágru v místní bažantnici, kde byl dříve výcvikový tábor Hitlerjugend.
„Do bažantnice šlo asi 1700 lidí. Kolik jich šlo do kasáren, nevím, ale bylo jich přes pět set,“ uvedl před vyšetřovací komisí v roce 1947 postoloprtský policista Bohuslav Marek. Podle jeho svědectví bylo popraveno všech pět set mužů v kasárnách, nejméně stejný počet byl zastřelen prý v nedaleké levonické bažantnici. Marek před komisí popsal způsob vykonání exekucí, svou vinu na popravě Němců ale nepřiznal.
Opatření proti Němcům po válce se podobala opatřením proti Židům za protektorátu
Masakr, jehož oběťmi mohlo být podle některých odhadů až dva tisíce lidí, podle Pehra zapadá do celkové nálady tehdejší společnosti. „Potřeba vyrovnat se s tím tíživým obdobím a velmi tragickým obdobím okupace se projevovala různým způsobem,“ říká. „Jedna z forem byly násilnosti, jejichž nepřípustnost si uvědomovala už tehdejší politická reprezentace a snažila se je později vyšetřovat.“
„V bezprostředních chvílích po skončení okupace se na násilí často podíleli obyčejní lidé, dav, který si vyřizoval účty a frustraci z šesti let okupace,“ dodává badatel Jiří Padevět s tím, že později se na násilí podílely přímo jednotky podléhající velení Československé armády.
„Protiněmecká nálada ve společnosti byla velmi silná a nemůžeme se tomu příliš po nacistické okupaci divit. Na mnoha místech byla vůči Němcům zavedena stejná opatření, jako vůči Židům za protektorátu. Nemohli chodit po chodnících, nemohli jezdit MHD, museli být označeni, nálada byla výrazně protiněmecká,“ podotkl Padevět.
„Na jaře 1947 přišlo na různé státní úřady včetně ministerstva vnitra několik anonymních dopisů, které ty masakry popisovaly,“ dodal Padevět.
Při exhumaci v září 1947 bylo odkryto celkem devět hromadných hrobů, ve kterých se podařilo identifikovat 763 zavražděných, včetně pěti žen, jednoho dítěte a pěti chlapců ve věku od 12 do 15 let. Nejvíce mrtvých (452) bylo nazeleno v levonické bažantnici, další byli povražděni u školy, v kasárnách, u trati, na vinici a v pískovně.
Zmíněných pět mladých chlapců se údajně pokusilo z internačního tábora utéci, či si snad natrhat ovoce ze stromů v zahradě. Hlídka je ale chytila a na příkaz policisty Marka zmlátila. Poté je na rozkaz Černého demonstrativně před zraky ostatních zavraždila.
„Němci udělali tolik zla, že jim to nikdy nemůžeme odplatit, i kdybych prováděl exekuce každý den. Jestliže německý národ dovedl odpravit 25 milionů lidí, je těžké jednati jinak, chceme-li s nimi držet krok,“ vypověděl Černý později před vyšetřovací komisí.
Zajímavostí je, že vedoucí vyšetřovací komise z roku 1947, lidovecký poslanec Bohumír Bunža, byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen v listopadu 1948 k trestu smrti. Bunža však stihl již v dubnu 1948 emigrovat, po roce 1989 byl rehabilitován, a dokonce se dožil svobodných poměrů (zemřel v listopadu 1990).
Zmrzačený výklad historie
Po roce 1948 se o masakru čtyřicet let mlčelo, pozornost se mu začala věnovat až v 90. letech. „Komunistický režim celou válku a poválečné dění zkresloval, mrzačil výklad historie a nechtěl o tomto mluvit, chtěl zřejmě vyvolat dojem, že Češi a Moravané jsou holubičí povahy, kteří dokáží jen trpět a nikomu by neublížili. Většina vrahů z léta 1945 se pak stala členy komunistické strany nebo dalších komunistických institucí,“ vysvětlil Padevět.
V roce 2009 kriminalisté označili hlavní pachatele, kteří v té době už byli mrtví. „Po stránce trestně-právní lze k věci těžko více dodat. Stránka historická je běh na dlouhou trať, kdy detaily při pátrání doplňují celou mozaiku událostí,“ uvedl Pehr.
Když se začalo o násilnostech na Němcích mluvit v 90. letech minulého století, vyvolalo to podle Pehra až hysterickou reakci řady lidí. Dnes je to přijímáno spíše věcně. „To, co se stalo, bylo dáno historickými okolnostmi. Já rozhodně nejsem kompetentní k tomu, abych soudil, co bylo správně a co špatně,“ řekl starosta Postoloprt Zdeněk Pištora (Občané pro město a venkov).
Vzpomínka na všechny oběti
Pietní akce se v Postoloprtech každoročně koná na začátku května. „Ta vzpomínka se týká všech obětí. Zvěrstva se děla z obou stran a je třeba vzdát pietu všem obětem bez rozdílu,“ dodal starosta. Květiny tak už měsíc před výročím hromadné vraždy ležely i pod deskou s nápisem v češtině a němčině, na níž stojí: „Všem nevinným obětem postoloprtských událostí května a června 1945.“
Masová deportace Němců z Československa probíhala v letech 1945 a 1946, podle odhadů byly odsunuty až tři miliony lidí. Z nich dvě třetiny do americké okupační zóny, třetina do sovětské. V takřka vylidněném pohraničí poté zaniklo na tři tisíce obcí. Podle komise česko-německých historiků z roku 1996 se počet německých obětí odsunu pohybuje mezi 20 a 30 tisíci, násilnou smrtí zahynulo asi 15 tisíc lidí.
