Ve volbách do Poslanecké sněmovny se rozhoduje o obsazení 200 křesel. Poslanci jsou voleni na čtyři roky sice poměrným systémem, hlasy se však na křesla přepočítávají podle tzv. d'Hondtovy metody. Výsledný počet míst pro jednotlivé strany tak přesně neodpovídá podílu získaných hlasů. Systém totiž mírně zvýhodňuje úspěšnější strany a především pak vítěze voleb.
Křesla v dolní komoře se rozdělí mezi kandidáty ze 14 krajů. Počet mandátů přitom není závislý na počtu obyvatel kraje, ale na volební účasti. Zásadní roli hraje tzv. republikové mandátové číslo. To je výsledkem podílu všech hlasů a celkového počtu mandátů, tedy dvou set.
Počet hlasů odevzdaných v kraji se pak dělí tímto republikovým mandátovým číslem, a tak dostaneme počet poslanců pro kraj. V každých volbách se tento počet může – i když mírně – lišit. Záleží na tom, kolik lidí v daném regionu k volbám přišlo.
Hlasy voličů se pak přepočítávají na mandáty pomocí d'Hondtovy volební metody. Do přepočítávání postupují všechny strany, které překročí volební klauzuli a celorepublikově získají alespoň 5 procent hlasů.
Představme si modelovou situaci, v níž pětiprocentní hranici překonaly čtyři politické strany – A, B, C a D. Strany získaly 1 000 000, 650 000, 550 000 a 300 000 hlasů. V hypotetickém parlamentu budeme mít jen pět křesel, které musíme mezi tyto strany rozdělit.
Při přepočítávání hlasů na mandáty d'Hondtovou metodou se postupuje tak, že se počet odevzdaných hlasů vydělí postupně celými čísly, počínaje číslicí 1, následně dvojkou, trojkou a čtyřkou. Výsledným hodnotám se pak sestupně od nejvyšší přiřazují mandáty, dokud není rozdělen potřebný počet.
Z modelového přepočtu vyplývá, že strana A by získala 3 mandáty, strany B a C po jednom mandátu. Strana D – přestože překročila pětiprocentní hranici – mandát nedostala. Zisk alespoň pěti procent hlasů tedy nemusí automaticky znamenat zisk mandátu. Uvedený příklad také ilustruje, že vítěze voleb metoda mírně zvýhodňuje. A to tím víc, čím větší má náskok oproti soupeřům.
Aby strana získala mandát, musí celorepublikově získat 5 procent hlasů. Neplatí ale, že musí tuto hranici překročit v každém kraji. Příklad z roku 2006: KDU-ČSL získala mandát v Praze, i když jí dalo hlas jen 4,84 procenta voličů. Důvod? Praha je velký volební obvod, ve kterém se rozděluje hodně mandátů, pětadvacet, takže „zbylo“ i na menší strany. Naopak v malém Libereckém kraji s pouhými osmi mandáty v témže roce nestačilo Straně zelených na zisk křesla ani 9,58 procenta hlasů.
- Způsob přepočítávání hlasů na mandáty v poměrných volebních systémech. Autorem metody je belgický právník, obchodník a matematik Victor d'Hondt, který ji představil v roce 1878. V Evropě je nejrozšířenějším typem, používá ji více než dvacet států. Ve světě ji pak využívá třeba Japonsko, Izrael, Turecko, Kolumbie nebo Argentina.
- V Česku se pro volby do Poslanecké sněmovny používá od roku 2002. Už od roku 1990 se používá v obecních volbách, od vzniku krajů (2000) v krajských volbách a od vstupu do EU (2004) také ve volbách do Evropského parlamentu.
- Metoda je méně proporční než jiné (např. Sainte-Laguë, Hareova, Hagenbach-Bischoffova a Imperiali), napomáhá větším stranám na úkor menších.
- Podstata metody spočívá v tom, že se počet hlasů pro každou stranu jednotlivě dělí postupně čísly ze stanovené číselné řady (tzv. volební dělitel), počet vypočtených podílů je limitován počtem kandidátů této strany.
- Tyto podíly se posléze seřadí od nejvyššího k nejnižšímu a vznikne tak řada tolika podílů, kolik se v daném volebním obvodu rozděluje mandátů. Mandáty se přidělí stranám v pořadí, v jakém jsou seřazeny hodnoty „jejich“ vypočtených podílů hlasů.
- Hlavní modifikace d'Hondtovy metody se od sebe liší použitím řady čísel, kterými se hlasy postupně dělí. Pro volby do sněmovny, Evropského parlamentu a komunální volby se používá řada 1, 2, 3, 4. V krajských volbách je prvním dělitelem 1,42.
- Zdroj: ČSÚ
