Praha - Dvacet jedna let po sametové revoluci přišly vládní strany s nápadem přilepšit obětem minulého režimu na úkor těch, kteří socialismus budovali a chránili. Záměr má však řadu zádrhelů – zákon se určitě dostane před Ústavní soud, bude také nutné řešit i případy těch, kteří část života režimu sloužili, a část proti němu bojovali. V některých případech nebude vůbec snadné rozhodnout o tom, komu vzít a komu dát, a to ani se znalostí konkrétních příběhů a archivních materiálů.
Inspiraci hledaly v Polsku, kde podobný zákon přežil i Ústavní soud. Polský zákon se dotýká asi 30 tisíc osob a o důchod tam přišli ti, kteří působili ve službách tajné bezpečnosti od července 1944 do července 1990. Bývalí funkcionáři, kteří podporovali tehdejší opozici, mohou o svém postoji podle polského zákona předložit důkazy a zůstane jim pak důchod, jaký pobírali doposud.
Marie Rút Křížková
„Oni vyhráli, … to, na čem jim záleželo, jim záleželo na tom materiálním, tak to si prosadili, a co bude s námi, to tehdy nikoho moc nezajímalo.“
Proti českému zákonu se postavili čeští komunisté jako jeden muž. „Já v tomto ohledu nevidím žádný důvod, proč bych si měl myslet, že někdo, kdo bojoval proti tomuto státu, má být oceněn na úkor toho, kdo pracoval pro ten stát.“ To je reakce šéfa komunistů Vojtěcha Filipa.
Ve sněmovně reagovali i jiní - vystoupení komunistické poslankyně Marty Semelové koaliční poslanci dokonce přerušili bušením do lavic. Semelová hovořila o tom, že zákonem má být oceňováno násilí a vyzdvihovala činnost pohraničníků proti narušitelům hranic.
Semelová ve sněmovně
„… byli to právě pohraničníci, kteří měli zásluhu na tom, že některé provokace na státních hranicích nepřerostly v konfrontaci širokého rozsahu a narušení míru. Byli to příslušníci pohraniční stráže, kdo zabezpečovali klid pro pokojný život a práci lidí nejen v pohraničí. A že neměli jednoduchou službu, o tom svědčí i historické prameny z 50. let, kdy u narušitelů státní hranice byly nalezeny zbraně, samopaly, ruční granáty a tak dále…“
Marie Rút Křížková, literární historička a někdejší mluvčí Charty 77, otravovala komunistům život už od srpnové okupace v roce 1968 – postavila se proti ní a přišla o práci poprvé. Podruhé pak začátkem 70. let. Tehdy zpracovávala příběhy umučených židovských dětí a odmítla spolupracovat se Státní bezpečností. „Oni chtěli, abych donášela na židovskou náboženskou obec, která mě přijímala jako přítele. Tak jsem jim řekla, že neznám větší podlost než podrazit přítele a vrazit mu kudlu do zad a že v žádném případě ne. Oni řekli, že důsledky si ponesu sama,“ komentuje pro pořad 168 hodin tehdejší situaci Marie Křížková.
A tak přišla o práci znovu. Teď už jako samoživitelka a matka tří dětí. S vysokoškolským diplomem ji nikde nechtěli, ale nakonec se jí ujal hajný na okraji Prahy a literární historička tak nastoupila jako lesní dělnice, kde brala 4,20 na hodinu. Ani tahle tíživá situace ji nezlomila. V okamžiku, kdy po zveřejnění Charty 77 vypukla obrovská hysterie, se přihlásila otevřeným dopisem a stala se signatářkou a posléze objektem StB. Když se v roce 1983 stala dokonce mluvčí Charty 77, dosáhl zájem tajné policie vrcholu.
Pořádnou práci nedostala a dnes žije z 8 tisíc korun měsíčně
Před revolucí ještě nějakou dobu pracovala jako třídička na poště a těsně před pádem režimu se na chvíli dostala i k práci učitelky. S euforií roku 1990 ale přišel i důchodový věk a s ním i papír s vyměřeným důchodem. „Měla jsem odpracovaných 34 let, to nebylo, že bych pracovala pár let, ale brali to z toho platu, který jsem měla, ten byl mizivý,“ přibližuje okolnosti Křížková. S vyměřeným důchodem, v současnosti 8 tisíc korun, se Marie Rút Křížková snaží vyjít už 20 let – aby utáhla nájem v garsonce, peníze na léky a pravidelné výdaje, pomáhají jí občas sousedky a snaží se i děti.
Petr Blažek
Na rozdíl od většiny obyvatelstva v 70. a v 80. letech se nepoddali režimu a dneska vlastně za odměnu dostávají od státu menší důchody než lidi, kteří se ohýbali a byli ochotní ten režim podporovat.
Po víc než dvaceti letech od revoluce se teď má ohebným brát a nezlomným dávat. A to vyvolává v zemi, ve které mají komunistickou minulost statisíce lidí a Komunistická strana Čech a Moravy díky podpoře voličů je stále parlamentní stranou, rozporuplné reakce. „V tomto ohledu platí ústavní princip, že nikoho nelze odebrat svému soudci – jestliže někdo morálně pochybil, spáchal trestný čin, nechť je souzen, pokud někdo poctivě pracoval, nechť je za to odměněn,“ tvrdí Filip. Podle Mikuláše Kroupy, ředitele Post Bellum tady takový zákon měl být hned po roce 1990 a měl by zásadním způsobem postihnout příslušníky StB, zaměstnance StB a funkcionáře KSČ.
