Praha - Pohřeb Jana Palacha se před pětačtyřiceti lety stal demonstrací tisíců lidí proti režimu. Vzduchem se ale šířil strach - vzplane další oběť? Tehdejší moc se začala bát; během několika vteřin se z bezejmenného studenta stal hrdina. A tak bylo potřeba zapomenout… Skoro se to i podařilo, ve školách se o Palachovi neučilo a doma raději nemluvilo, aby děti náhodou něco někde neutrousily. Byla jeho oběť zbytečná, nesmyslná a dnes nepochopitelná? Mladý talentovaný scenárista filmu Hořící keř, Štěpán Hulík, chápe Janův čin jako otázku, jak jsme ochotní se v běžném životě obětovat. Emeritní biskupka Jana Šilerová soudí, že dnes naštěstí není třeba obětavosti až tak důsledné: „Stačí umět žít v osobním sebenasazení a mít odvahu říct NE! A unést důsledky. I v tom je ohromná záchranná síla.“
My Češi ale nejsme vždy ochotni vystoupit ze stínu a udělat něco pro společnost. Dokážeme se semknout opravdu jen ve vypjatých okamžicích. Jde tak obvykle spíše o jednotlivce, kteří jsou ochotni angažovat se ve věcech, které se jich bytostně netýkají. A je jich vlastně podobné (malé) množství jako kdysi. „Těch jednotlivců bude dnes pravděpodobně úplně stejně jako těch, kteří před třiceti, čtyřiceti lety byli ochotni riskovat vlastní bezpečí a pohodlí, aby protestovali proti režimu,“ domnívá se Hulík. Argument, proč mlčet, zůstává pořád stejný: Nic se nezmění. „Chybí nám víra, že jsme to my sami, kdo máme schopnost měnit věci kolem sebe,“ doplňuje a obává se, že jde o jakousi nevíru ve stát jako místo, kde žijeme a kam patříme a za který jsme spoluzodpovědni.
Pocit, který je někde hluboko
„Kořeny téhle nevíry lze hledat v nedávné minulosti - v mnichovských událostech roku 1938, pak ve “vítězném únoru„, o deset let později tady asi vzniklo to přesvědčení, že stát či vlast je něco, co už nám nepatří, co už vlastně ani neexistuje, popřípadě co je v rukou lidí, s nimiž nemáme a nechceme mít nic společného,“ vysvětluje pro portál ČT24 Hulík pozadí našich postojů.
Jan Palach: „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí“
Lidé jsou zvyklí čekat, až někdo za ně něco vyřeší: „My pořád čekáme, že náprava přijde shora, že si zvolíme lepší starosty, senátory a poslance, a ti náš stát a nás všechny spolu s ním dovedou k lepším zítřkům,“ tvrdí Hulík. Podle něj je ale třeba si uvědomit, že změna může přijít jenom od nás samotných: svět se dá měnit tím, co je každý z nás v danou chvíli ochoten udělat. „Nemusíme hned obětovat vlastní život, to po nás nikdo nechce, stačí být ochotný obětovat kousek vlastního pohodlí, času, energie.“ A v tom by nám mohl pomoci odkaz lidí, jako byl Palach, myslí si Štěpán Hulík.
„Udržet si důstojnost a slušnost, to je Palachův odkaz,“ říká Štěpán Hulík
Masy měly zapomenout, ale odkaz Palachovy zdánlivě zbytečné oběti byl ve společnosti hluboce zakořeněn a pro mnohé fungoval jako zásadní morální apel. To se naplno projevilo v lednu 1989, kdy Praha zažila asi největší protesty proti komunistickému režimu od konce 60. let a paradoxně to byla právě vzpomínka na události roku 1969. Lidé přišli na Václavské náměstí k pomníku sv. Václava položit kytičku pro Jana Palacha.
Lidé nezapomněli…
„Když se v roce 1969 upálil, zdálo se, že jeho čin nemá žádný smysl, ale v lednu 1989 se po dvaceti letech během Palachova týdne znovu vynořil a ukázalo se, že byl po celou dobu uložený někde v podvědomí. Pro mě z toho tryská naděje, že dobré a pravdivé věci si nakonec cestičku přes ta svinstva okolo nás nějak prošlapou, akorát to někdy může trvat dvacet nebo čtyřicet let,“ myslí si Štěpán Hulík.
Represivní bezpečnostní složky nicméně v lednu 1989 zareagovaly očekávaně: vodní děla, policejní antony, milicionáři a policisté z pohotovostního pluku. Všechny předchozí protesty většinou po tvrdém zásahu utichly. Tentokrát to ale bylo jiné. Lidé přišli druhý den zas a zas, po celý týden. Podle disidenta Stanislava Devátého, pozdějšího ředitele BIS, mohlo být tehdy na Václavském náměstí ve špičce až 20 tisíc lidí. Historik a publicista Petr Placák ve studiu 6 na ČT24 připomněl, že síla protestů překvapila nejen režim, ale i opozici. Lidé ale nejspíš poprvé po dvaceti letech začali cítit, že je možné s tou situací něco udělat. Že je šance na změnu, bylo podle něj vidět již v srpnu 1988, kdy do centra Prahy místo očekávaných dvou stovek lidí přišly tisíce.
- John Bok, demonstrant 1989, z dokumentu Palachův týden: „Tu kytičku, tu jsem měl celou dobu. To je paradox. Tu jsem měl 12 hodin na policii,“ vzpomíná jeden z účastníků demonstrací John Bok v dokumentu Palachův týden. A jak vidí leden 1989 dnes? Bez Palachova týdne by nejspíš asi nebyl listopad, myslí si Bok. Tak vlastně jeden lednový týden v roce 1989 de facto zahájil rozklad komunistického režimu v Československu.
Protesty v centru Prahy se konaly až do 19. ledna 1989, policie zadržela celkem 1 400 lidí. Týden demonstrací nakonec ukončila plánovaná pouť do Všetat, místa posledního odpočinku Jana Palacha (v roce 1990 byly jeho ostatky převezeny zpět na pražské Olšany). „Společnost nebyla připravena na změnu, takže Všetaty byla taková tečka za tím vším,“ připomněl Placák, jeden z organizátorů vzpomínky na Jana Palacha. Na všetatský hřbitov se ale tehdy nikdo nedostal a policie zadržela všechny, kdo se objevili třeba jen u vlaku z Prahy.
Každému „Grebeníčkovi“ je potřeba pořád vysvětlovat…
Stále ale existuje řada těch, kteří jsou přesvědčeni, že Jan Palach byl blázen, který měl skončit v ústavu pro duševně choré, a ne v učebnicích dějepisu. I takovým názorům je ale třeba naslouchat, domnívá se Hulík. Takoví lidé jsou v každé společnosti a nelze je ignorovat, ba naopak. „Musí cítit, že celková nálada ve společnosti jim není nakloněna. Proto je důležité každému dalšímu Grebeníčkovi opakovat, že jeho názory a způsob přemýšlení představují cosi, s čím slušný člověk nechce mít nic společného.“
Nicméně každý člověk má v životě věci, které jsou pro něj otázkou života a smrti, tudíž něco, za co by byl ochoten život položit. „Před touto základní existenciální otázkou stojí každá generace, na věku nezáleží,“ tvrdí Jana Šilerová. Palach se podle ní obětoval proto, abychom my nebyli obětí normalizace. "Už ten pojem normalizace mi přišel absurdní. Copak je normální nechat se okupovat cizí armádou, ponižovat ostnatým drátem na hranicích, nesmět cestovat, žít ve strachu, v nesvobodě názorů, přitakávat lžím a učit děti držet hubu a krok?," ptá se Šilerová.
Biskupka přece jen vidí naději v mladých, kteří si všímají věcí kolem nás a k nemoralitě tehdejší mohou připojit nemoralitu dnešní. A asi proto je vídá u pomníku Jana Palacha: "Rezonuje v nich stejná základní otázka: Co bych já byl ochoten…? A za co já bych položil život…?"
