Praha – Přednádraží, Předlice, Chanov - názvy chudinských, převážně romských ghett, kterým média věnovala pozornost. Lokalit s nevyhovujícími podmínkami je nicméně v Česku přes 400. Cesta ven je přitom velmi obtížná. Hledání podnájmu totiž zpravidla končí nedobrovolným pobytem na ubytovnách, které se mohou proměnit v jednu z nejdražších adres v zemi.
Protože sociální ghetta často znamenají bydlení bez vody, elektřiny a kanalizace, úřady nakáží majitelům domů, aby je vyklidili. Lidé v nich žijící se tím ale dostávají do obtížné situace. Na nájmy běžně na trhu nedosáhnou - často i proto, že jde o romské rodiny, které „bílí“ sousedé mezi sebe nechtějí - a majitelé na původních adresách, kteří by jim měli zajistit náhradní bydlení, tak v praxi nečiní.
„Lidé, kteří bydlí v těch zdevastovaných domech, mají často špatné smlouvy - jsou krátkodobé, obnovují se po roce i kratším intervalu a smluvní vztahy zanikají jejich skončením. Nárok na náhradní bydlení pak nemají,“ uvedl ředitel Programů sociální integrace organizace Člověk v tísni Jan Černý. Není také výjimkou, že se majitel nemovitosti ke své povinnosti najít nájemníkům náhradní bydlení jednoduše nehlásí.
Pomoci má obec
Zvláště u početnějších rodin je přitom hledání střechy nad hlavou během na dlouhou trať. Například lidé z Předlic, v drtivé většině Romové, tráví podle tamních sociálních pracovníků mnoho hodin denně tím, že marně hledají pronájem v okolí. „Nikdo jim ale byt nepronajme. Ti lidé nemají kam jít,“ popsal situaci mluvčí občanského sdružení Konexe Miroslav Brož.
„V takovém okamžiku by měl nastoupit obecní nebo městský úřad, protože má jistou povinnost ze zákona o obcích těmto lidem v takové situaci pomoci,“ upozornila vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková. Jenže obce a města často nemají vlastní byty, ve kterých by mohly sociálně slabé ubytovat. „A neexistuje žádný předpis, který by městům nařizoval, aby měla kapacitu pro řešení takových obtížných situací,“ upozorňuje Černý.
Lidé z rozpadajících se domů pak nemají často jinou možnost, než zamířit na ubytovnu. Tím se ale začarovaný kruh uzavře: protože ubytovny slouží ke krátkodobému bydlení, ceny jsou tam mnohem vyšší než v běžných domech v okolí. „Bydlení na ubytovně romské rodiny obvykle najdou, nestává se, že by se z nich stávali bezdomovci,“ říká Černý a dodává, že „za to platí draze“. Například měsíční pobyt v ubytovně v Cihelní ulici, kam v létě zamířili obyvatelé ostravského Přednádraží, vyjde jednu tříčlennou rodinu na 10 tisíc korun měsíčně, sedmičlenná rodina pak zaplatí 16 tisíc korun.
Demonstrace skončila zatýkáním
Roztrpčení obyvatelé ubytovny v Ústí nad Labem dnes protestovali před budovou MPSV. Přibližně stovka lidí se tam dožadovala řešení své neúnosné bytové situace. Jejich příběh se těm ostatním podobá jako vejce vejci: Před časem museli odejít z domu v havarijním stavu. Útočiště našli na čas v ubytovně. Jenomže ubytovnu její majitel plánuje 1. února uzavřít. Dvanáct lidí vniklo během demonstrace až do budovy ministerstva a dožadovalo se řešení. Přivolaní těžkooděnci je zadrželi a předvedli k výslechu. MPSV pomoc nenabízí. Tvrdí, že není garantem sociálního bydlení a že tento problém spadá pod ministerstvo pro místní rozvoj. Řešit by ho podle něj také měl magistrát v Ústí nad Labem a krajský úřad.
Stát pomůže finančně, víc nezmůže
S financováním bydlení sociálně slabým rodinám pomáhá stát prostřednictvím příspěvku a doplatku na bydlení. „Tyto dávky se vyplácí na osobu, ubytování stojí na ubytovnách standardně dva až tři tisíce korun na osobu, takže když se do jedné místnosti nastěhuje rodina s pěti, šesti dětmi, oni z dávek ubytování zaplatí. Majitel ubytovny po nich může chtít takto vysoké částky, aniž by šel proti zákonu,“ popsala Šimůnková. Na tíživé situaci sociálně slabých rodin tak vydělávají soukromníci, na drahé bydlení přispívají všichni daňoví poplatníci.
Podle Černého i Šimůnkové by bylo řešením stávající neutěšené situace, ve které se ocitá stále více sociálně slabých, dotažení státní koncepce sociálního bydlení. Ta by měla jasně definovat, v jakých případech musí stát, respektive obce poskytnout bydlení sociálně slabým. „Obce by měly mít k dispozici byty pro sociálně slabé a mělo by být v jejich kompetenci tyto případy řešit,“ zdůraznila Šimůnková.
Druhá šance alespoň pro některé
Město Most se snaží dát druhou šanci alespoň některým obyvatelům tamního sídliště Chanov. Na nájemníky, kteří demolují svůj byt i okolí či neplatí nájemné, totiž většinou doplatí i ti ostatní. V Chanově žijí rodiny s dětmi léta ve vybydlených domech bez teplé vody, přitom jejich byty jsou pečlivě udržované a jejich závazky zaplacené. Trpí za dluhy svých sousedů. Odejít není kam, nalezení jiného bytu s běžným nájemným jim znemožňuje barva pleti, fakt, že jsou mnohdy nezaměstnaní, dosavadní adresa v dokladech i požadovaná kauce. Město v posledních letech několik zdemolovaných domů opravilo a alespoň vybraným rodinám umožnilo začít znovu.
Naopak Brož vidí řešení jinde. „Pomohlo by odstranění diskriminace, aby si tito lidé mohli najít normální byt za normální cenu na normálním trhu,“ říká Brož. Antidiskriminační zákon přitom v Česku již existuje, lidé, kteří se s diskriminací setkají, nicméně pomoc u soudů hledají jen zřídka. O existenci zákona buď nevědí, nebo obtížně získávají důkazy, které by jim umožnily napadnout diskriminační jednání u soudu.
