Před třiceti lety skauti začali vydávat ilegální časopis ČIN. Kopie se tehdy šířily mezi známými, ale i díky tomu se do společnosti začalo vracet povědomí o skautingu. Organizace se obnovila těsně po sametové revoluci.
Skauti byli na konci osmdesátých let zakázaní. „Časopis ČIN se přihlásil k tomu, že si myslí, že se uvolňuje doba a že se může o skautingu mluvit. Naprosto zásadní byly informace o tom, jak to vypadá ve světě, třeba zpráva o obnovení hnutí v Maďarsku,“ přibližuje vedoucí skautského archivu Roman Šantora.
On sám tehdy jako sedmnáctiletý dostal kopii prvního čísla, které vyšlo v dubnu 1989, od spolužačky. V prvním čísle autoři popisovali také to, co vlastně skauting znamená, a přibližovali jeho historii.
Předtím v Československu skaut fungoval krátce koncem šedesátých let, ale normalizace jeho činnost brzy ukončila a zmínky o skautingu rychle zmizely z veřejného prostoru. Pár oddílů fungovalo v utajení, ale většina skončila nebo se skryla pod turistickou organizaci a pionýr.
Na konci osmdesátých let se ještě objevila myšlenka, že by se mohl skaut obnovit na půdě socialistického svazu mládeže. Proti tomu se ohradil právě časopis ČIN. „Oni říkali, počkejme si na to, až tu bude svoboda, protože skauting je se svobodou spjatý,“ podotkl Šantora.
Čtvrté vydání už oznamovalo obnovení
Skauti se dočkali ještě v roce 1989. „Hned další týden po 17. listopadu lidé v Praze kolem časopisu ČIN otevřeli skautské informační centrum. Bylo to místo, kam chodili zájemci s tím, že by chtěli obnovit oddíly,“ popisuje Šantora.
Čtvrté číslo časopisu už informovalo o obnovení organizace. „Tohle číslo připravovali v době, kdy ještě nevěděli, že to ‚praskne', ale vyšlo v prosinci 1989, takže jsou uvnitř už fotografie z obnovení skautů,“ nastínil vedoucí skautského archivu.
Pak už vše běželo rychle, otevírala se jednotlivá střediska a zapojili se čeští skauti, kteří se vrátili z exilu. Pomáhala i známá jména včetně Jaroslava Foglara, tvůrce Rychlých šípů.
Skauting se podle Šantory obnovil velmi rychle z toho důvodu, že po něm lidé toužili. „Bylo tady obrovské množství oddílů, které tajně působily a do jisté míry věděly, že chtějí být skauty. Někde to bylo silnější, někde slabší, protože už taky přišla generace lidí, která to nezažila na vlastní kůži. Lidé často nevěděli, co to vlastně znamená. Takže když přišel obrovský boom, přihlásilo se na 90 tisíc dětí a dospělých, avšak zájem během několika let významně opadl. Mělo to punc něčeho zakázaného, ale část lidí zjistila, že to pro ně není,“ uvedl.
Roman Šantora v současnosti vede skautský archiv. Organizace už podle něj v Česku zakořenila. Teď tu působí bez přerušení nejdéle ve své historii. A nejen mezi dětmi skautů z doby sametové revoluce je o členství nebývalý zájem.
