Vrcholní představitelé justice se v názoru na institut prezidentských milostí diametrálně rozcházejí. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský uvedl na semináři ve sněmovně, že demokratický stát milosti potřebuje i přes možná rizika zneužití. Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa naproti tomu míní, že milost je záležitostí historie.
Rychetský považuje institut milosti za důležitý. „Přes možná rizika zneužití je to institut, který demokratický právní stát přes jeho archaické monarchistické kořeny potřebuje, byť především pro situace, které nejsou v období harmonie a fungování právního státu, ale které kdykoliv hrozí,“ prohlásil.
Milost jako politický nástroj
Mezi argumenty pro zachování milosti zmínil dlouhodobou tradici institutu a humanitární důvody. Milost by nerušila ani bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková (ANO). Měla by se ale podle ní používat „jen opravdu zcela, zcela výjimečně a rozumným prezidentem“.
Podle Baxy se ale milost stále častěji používá jako politický nástroj, a také s sebou nese všechny charakteristiky politických nástrojů včetně pocitů křivdy, marnosti a svévole.
„Kdyby se dělala nová ústava, mohli bychom na individuální milost zcela zapomenout a ponechat ji historii. Nemáme trest smrti, nemáme monarchii. Máme nezávislé soudy, spravedlivý proces, rovnost před zákonem, právo na obhajobu,“ uvedl. Padání na kolena a volání „pane, smiluj se“ by lidé sto let od rozpadu monarchie měli podle něj sledovat spíše v historických filmech.
„Správné nástroje k tomu, aby zákon nedopadl na nevinného nebo nepřiměřeně tvrdě, jsou opravné prostředky. Jestli nejsou dostatečné, diskutujme o jejich zlepšení,“ dodal předseda Nejvyššího správního soudu.
Podobně se vyjádřil předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu František Púry, podle něhož trestní předpisy obsahují celou řadu možností, jak tvrdosti zákona odstraňovat. Institut milosti by proto podle něj měl být využíván velmi uvážlivě, aby nebyl zneužíván.
Podle ústavního právníka Jana Kysely může být milost nejen prostředkem k odstranění tvrdosti zákona, ale také politickým nástrojem. Pod druhou z možností podřadil nedávné omilostnění Jiřího Kajínka. „Je to forma komunikace s voliči,“ uvedl k rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana.
Prorektor Univerzity Karlovy a vedoucí katedy ústavního práva PF UK Aleš Gerloch uvedl v pořadu Události, komentáře, že u individuálních milostí by měly být skutečně humanitární důvody a kontrasignace zde může být k diskusi.
Pokud jde o amnestie, jako hromadné udělení milosti, tak to už dnes je v režimu kontrasignace. Podle něho je právě toto politické rozhodnutí, a proto je otázka, jestli tady není kontrasignace jednoznačně na místě.
Zemanovi porevoluční předchůdci Václav Havel a Václav Klaus udělili mezi lety 1993 a 2013 celkem 1659 milostí, zhruba tři čtvrtiny připadly na Havlovo úřadování.
Zeman v roce 2013 převedl agendu milostí na ministerstvo spravedlnosti, které Hradu postupuje jen žádosti splňující přísná kritéria nastavená prezidentem. Jde o vážný zdravotní stav odsouzeného, zajištěné rodinné zázemí a nespáchání závažného trestného činu. Zeman do dnešního dne udělil milostí osm, z toho tři bez toho, že by mu je ministerstvo postoupilo.
